Početnému zástupu celkem asi stovky přátel, příbuzných a domácích i přespolních farníků děkuji za nezapomenutelnou zkušenost koncentrované modlitby za nemocného bratra, která v naší farnosti probíhala před eucharistickým Ježíšem v přítomnosti ostatků bl. Karla Acutise v pátek 24. 2. a v sobotu 25. 2. Nesme Rosťu dál ve svých srdcích až do jeho plného uzdravení a návratu k rodině a běžné práci. +OT
Archiv pro měsíc: Únor 2023
Z deníku pozorného delegáta na evropském synodálním shromáždění
Milí přátelé, rád bych se s vámi podělil o pár dojmů z nedávno skončeného kontinentálního synodálního setkání v Praze (5. – 12. 2.). Budu se snažit psát další řádky velmi otevřeně, ale přitom – doufám – nikoliv neobjektivně. Předem se omlouvám za délku následujícího textu, ale považuji za potřebné vám vše sdělit. Když jsem se asi před půl rokem dozvěděl, že bych měl být jedním z delegátů, snažil jsem se tohoto úkolu zříct a předat jej jinému člověku, který není knězem a má v církvi jiné místo (mimo jiné proto, aby někteří kritici neříkali, že to zůstalo „věcí kněží“, ale zejména pro to, aby byl viditelný někdo jiný). Po několika mých připomínkách mi bylo řečeno, že už je tak rozhodnuto a ať to prostě přijmu. Nebudu zamlčovat, že jsem se po těchto peripetiích na toto setkání přeci jen začal těšit: kvůli ničemu jinému než kvůli tomu, že – asi všichni – si uvědomujeme, že pro katolickou církev se otevírá možnost nové doby, nové komunikace Kristova evangelia a vlastního života jako společenství církve k lidem naší současnosti.
Piero Coda, jeden z excelentních italských teologů, který se v současnosti věnuje teologii synodality, řekl před pár měsíci, že Synoda o synodalitě je „největší událostí katolické církve od II. vatikánského koncilu“. Myslím, že každému z nás je hloubka tohoto tvrzení měsíc po měsíci jasnější. Včerejší ukončení a schválení závěrečného dokumentu v Praze mi to jen potvrzuje. Já osobně bych přidal (doufám, že ne úplně „naivně“, ale že to mohu říct po letech věnování se studiu II. vatikánského koncilu, jeho ekleziologii a procesu aktualizace/zbrzdění koncilních rozhodnutí v posledních desetiletích) že se konečně II. vatikánský koncil začíná uskutečňovat a to zejména v 1) jeho pohledu na všeobecné kněžství věřících, 2) otázce ekumenismu – katolicity (tj. jednoty církve v její rozmanitosti), 3) otázce vztahu církve a současného člověka/kultury. Všechny tyto prvky byly (teoreticky) nastíněny II. vatikánským koncilem, bohužel jejich praktické důsledky se úplně nedočkaly světla světa.
Pracovní část setkání v Praze trvala od pondělí do čtvrtečního poledne. Od pondělí do středy byl rytmus práce následovný: probíhaly části věnované přednesu národních podnětů ze stran delegátů a část věnovaná „jazykovým skupinám“. Tyto jazykové skupiny se organizátoři snažili vytvořit tak, aby se v žádné skupince nesetkali dva delegáti ze stejného národa. V naší skupince byli dvě řeholnice, jeden člen komunity Taizé, jeden kardinál, jeden biskup, jeden kněz, zástupce organizace Justice and Peace, lidé se zkušeností s prací s mladými atd. Již druhý den se vytvořila docela příjemná atmosféra sdílení. Nicméně – a to mi bylo líto – závěry naší skupinky zůstaly poněkud obecné, i když jsme byli předposlední den jednání nabádání k tomu, abychom konkretizovali a vyčíslili jasné priority… Při prezentaci dalších jazykových skupinek na tom některé byly podobně.
V průběhu minulých dnů bylo při jednáních znát – ať přiznaně nebo ne – napětí mezi západní a východní Evropou v jistých otázkách. Všichni se ale shodují na tom, že katolická církev potřebuje inovovat slovník jakým promlouvá a také způsob jakým používá autoritu (a co to vlastně znamená a kdo je nositelem autority).
Osobně to vnímám následovně:
Jsme zhruba 100-80 let od doby, kdy v katolické církvi ve Francii a v Německu vznikl myšlenkový proud, kterému (cca ve 40. a 50. letech 20. století) byl dán název (tehdy velmi výsměšný) nouvelle théologie. Jeho zastánci byli tehdy označování za inovátory a modernisty a to až do začátku II. vatikánského koncilu, kdy se tito – mnozí církví oficiálně odmítnutí – myslitelé stali důležitými představiteli a přispěvateli textů II. vatikánského koncilu (patřili tam taková jména, jak jsou např. Joseph Ratzinger, Henri de Lubac, Yves Congar… lidé, kteří jsou dnes vnímáni za velké MYSLITELE KATOLICISMU, i když tehdy byli vnímáni za „odpadlíky“). Říkám si, že v současných letech možná prožíváme to samé… jako lidé rádi vidíme jen „teď“ a zapomínáme na historické souvislosti… ale přeci jen: není právě tato zkušenost nouvelle théologie čímsi, co nám ukazuje, že pravdivou reakcí na otázky dnešního světa není „zablokování se“, ale hledání cest, jak vyjádřit víru – naprosto radikální vrhnutí se do Kristovy náruče – dnešními slovy a jak ji dnešním způsobem žít?
Přeji vám všem požehnané dny
P. Josef Mikulášek, delegát za ČR
Bůh není daleko ani vysoko. Pojďme ho objevovat společně
Farnost Přerov ve spolupráci s neokatechumenátním společenstvím Valašské Meziřící srdečně zve všechny mladé, dospělé i seniory na katecheze o víře, které se konají každou neděli a čtvrtek v 19:30 na Sonusu (téma je pokaždé nové).
Program sice už probíhá, ale vůbec nic nebrání tomu, když se potkáme na některém z příštích večerů, které do Velikonoc zbývají. Berme to jako možnost rozvíjet se v oblasti víry.