Oficiální uvedení otce Tomáše z Rokytnice, Brodku u Přerova a Citova do role nového faráře v Kokorách a Majetíně je plánováno na neděli 5. 7. První mše, kterou jako místní duchovní pastýř bude sloužit v Suchonicích, má být o den dříve v sobotu 4. 7. večer a v Penčicích o něco později, v úterý 7. 7. Prosíme o modlitbu za pokojný přechod našich komunit do nového období, na které se už půl roku poctivě připravujeme.
místní delegáti Projektu Propojeni
Bratři a sestry, srdečně vás všechny zdravím a vítám do rodiny farnosti, která se rozrůstá. Než si zvyknete na nový rytmus duchovního života našich propojených kostelů, věnujte – prosím – zvýšenou pozornost informacím, které se budou objevovat v ohláškách a na farní mušli. Předem děkuji za podporu, trpělivost a spolupráci. Vám, kdo v tomto období odjíždíte na delší cesty, žehnám a všem dětem, studentům, rodičům a učitelům přeji krásné prázdniny.
otec Tomáš
Nové pastorační území, o jehož katolické komunity i jednotlivce hledající Boha se má otec Tomáš duchovně starat, zahrnuje 15 obcí. Kondiční cyklotrasa, která by je všechny propojila, měří asi 50 km a pracovně se jmenuje „Farářův dvorek“.
K seznámení s novým farářem připravily Kokorské noviny rozhovor, který níže přebíráme v plném znění. Tištěná verze obecního časopisu vychází tento týden.
Živá farnost je tmelem spojujícím lidi
Do naší obce přijde v červenci pracovat nový katolický kněz, P. Tomáš Klíč (ročník 1979), který převezme vedení místní farnosti po otci Stanislavovi Čevelovi. Pater Čevela, dosavadní farář v Kokorách, Majetíně a Penčicích, oslavil v květnu 70. narozeniny a své celoživotní působení v roli duchovního pastýře uzavírá. Děkujeme otci Stanislavovi za jeho vytrvalost, přejeme mu dostatek sil i zdraví pro důchodový čas a doufáme, že se bude o dění v naší obci i nadále zajímat. Novému panu faráři položíme jménem našich čtenářů několik otázek na uvítanou.
Otče Tomáši, odkud přicházíte?
Dobrý den. Moc mě těší, že spolu můžeme na stránkách Kokorských novin začít přátelský rozhovor. Přicházím z nedaleké Rokytnice, která je spolu s Brodkem, Citovem a Císařovem už 10 let mým domovem. Doufám, že tomu tak zůstane ještě dlouho, jen se tento můj domov výrazně rozšíří, aby zahrnul i 11 nových obcí v čele s Kokorami.
A Vaše dětství?
První dvě desetiletí svého života jsem vyrůstal v domě se zahradou na okraji Prostějova, kde stále žijí oba moji rodiče. Dál už najdete v mém osobním příběhu jen roky studia a pastoračních zkušeností. V duchovní službě pro olomouckou arcidiecézi pracuji skoro 22 let.
Co vás přivedlo ke kněžskému povolání?
To je celkem slušná záhada. Jisté je, že rodina to nebyla, ačkoliv katolická víra patří k její tradici z tátovy i máminy strany. Řekl bych, že s kněžstvím je to jako s životní láskou. Prostě ji potkáte a zahoří vám srdce. Potom nesmíte ani příliš váhat, ani moc tlačit na pilu. Bude-li vztah lásky opravdový a vzájemný, máte šanci na úspěch. A právě něco takového prožívá jedinečným a originálním způsobem každý budoucí kněz ve vztahu s Bohem, který mu říká: „Chtěl bych tě poslat na důležitou misi.“
Na co ze své dosavadní mise nejraději vzpomínáte?
Na seznamu mých nejdůležitějších vzpomínek vždycky půjde o lidi a jejich doprovázení v konkrétních radostech i bolestech života. Vybavují se mi slzy v očích, které mi spontánně vyhrkly za volantem při stěhování z první farnosti ve Valašských Kloboukách na druhé kaplanské místo v Kroměříži. Spolu s lidmi nechává kněz v bývalé farnosti i kus vlastního srdce, které je tak během jeho života postupně zcela rozdáno. Přitom platí, že ten, kdo dává, také dostává a to mnohonásobně.
Co byste poradil člověku, který prochází krizí víry?
Chodit po světě s otevřenýma očima. Život není samozřejmost a logicky se nám tím otevírá prostor pro otázky typu: kde jsme se tu vzali a kam směřujeme, co je dobro a proč bychom se o ně měli snažit, kam odešli naši zemřelí blízcí apod. Víra v Boha, který nám do těchto existenciálních otázek vnáší světlo, určitě není něčím, co bychom mohli ztratit „jen tak“ nebo „z ničeho nic“. Proto se na bezbožnost či praktický ateismus v životě dnešních Moravanů – včetně řady mých pokřtěných bratří a sester – dá nahlížet jako na více či méně zaviněnou osobní chudobu. Na druhou stranu je pravda, že vzhledem k dlouhodobému odkřesťanšťování naší evropské civilizace trpíme dusivou atmosférou duchovní krize skoro všichni. Chybí nám vzlet stavitelů katedrál, postrádáme sílu k věrnosti lásce, když vyprchá cit, bojujeme o vlastní přežití ve společnosti, která se řídí heslem: „Nejslabší máte padáka“ a to ani nemluvím o tom, co se stalo s myšlenkou zdravého vlastenectví nebo úcty ke starým lidem. Není to tak, že problém krize víry postihuje jen někoho, zatímco jiný je vůči tomu automaticky imunní. A jaký je na to lék? Držet se ve společenství, kde se víra žije.
Co považujete za důležité pro živou farnost?
Živá farnost není totéž co velká farnost, která se chlubí nepřeberným množstvím aktivit a vysokými počty tzv. úkonů duchovní správy (křty, svatby, pohřby atd.). Na vesnicích v okolí Přerova potkávám obvykle farní komunity relativně „malé, ale šikovné“. Pro živou farnost je důležité, aby se (1) její věřící napříč generacemi a zájmovými skupinami měli rádi, (2) učili se spolu otevřeně a s úctou komunikovat, řešit neshody a nacházet řešení založená na slovech Ježíšových, aby chtěli (3) oslavovat Boha při liturgii i mimo ni, (4) nabízeli autentickou školu modlitby hledajícím, (5) nefungovali jako skanzen a dokázali nabídnout současnému člověku zajímavé duchovně vzdělávací impulsy i mimo církevní prostředí, např. ve škole nebo na internetu, (6) podporovali chudé a nemocné a v neposlední řadě (7) zůstali otevření pro rozumnou spolupráci se všemi lidmi dobré vůle. Z externího pohledu je živá farnost vzácným tmelem spojujícím lidi bez ohledu na to, zda jsou to starousedlíci nebo náplava.
Na co se zde nejvíce těšíte?
Nepřicházím z daleka jako někdo úplně neznámý. Přesto se těším na to, až budu moci být – jako jeden z vás – přijat za přirozenou součást životů vašich rodin i celé obce.
Jaké vidíte příležitosti pro rozvoj farního života?
Zajímavou příležitost k rozvoji vidím v nastávajícím propojení neobvyklého počtu farností pod autoritou jediného faráře. Tento nový trend je sice primárně vynucený nedostatkem kněžského dorostu, ale ve výsledku v sobě nese potenciál, který by mohl být plodný. V příštích 2 až 3 letech mám za úkol vybudovat kolem Rokytnice, Brodku u Přerova a Kokor z církevního pohledu kvetoucí mikroregion. který bude sahat od Citova přes Majetín až do Penčic, Suchonic a Lazníků. Pomůžete mi?
Jak byste si představoval spolupráci s farníky?
Většinou platí „víc hlav – víc rozumu“. Ve svém osobním stylu řízení farnosti kladu velký důraz na setkávání tzv. pastorační a ekonomické rady. Pokud vím, tyto orgány bude třeba v Kokorách ustanovit, nebo alespoň obnovit jejich propadlý mandát. Vzhledem k nutnosti propojovat životem společenství věřících na celém území, kam sahá moje přímá odpovědnost za duše i kostely, počítám s vaší ochotou zajímat se také o dění za hranicemi vaší obce.
Kdo Vás na Vaší cestě víry nejvíce ovlivnil?
Kněží, ke kterým mi – pro jejich laskavost a horlivost – nebylo a není zatěžko chodit ke zpovědi.
Který světec je vám nejbližší a proč?
Josef z Nazareta – Vidím ho jako pracovitého a milujícího muže s otcovským srdcem, zbožného člověka, který v pravou chvíli slyší, přijímá a uskutečňuje Boží výzvy. Druhé místo patří apoštolu Tomášovi a třetí svatému Dominikovi, jehož sochu budu potkávat cestou do kostela u vchodu do Centra Dominika.
Jaké je vaše oblíbené poutní místo?
V letošním roce se mi dostalo mimořádné příležitosti putovat v den návratu její ztracené lebky s velkým rancem proseb ke hrobu sv. Zdislavy do Jablonného v Podještědí, dále pak také sloužit pro skupinu poutníků mši u hlavního oltáře velehradské baziliky nebo zavítat do kaple sv. Antonína nad Blatnicí. Loni to byl hlavně jubilejní Řím, kde můžu dělat průvodce. Každoroční stálicí je Svatý Hostýn, Dub nad Moravou, Svatý Kopeček nebo olomoucká katedrála, kde jsem v roce 2005 přijal kněžské svěcení.
Jak rád trávíte volný den?
Většinou to bývá úterý, které nejčastěji věnuji návštěvě svých rodičů, modlitbě a studiu, práci kolem domu nebo setkávání s přáteli. Vím, že bych měl víc sportovat, ale zatím se mi to nedaří. 🙂
Za rozhovor děkuje Lucie Kráčmarová.
