Sobě nepodobný Ježíšek

aneb adventní zamyšlení otce Tomáše

V rámci předvánoční besídky základní školy Rokytnice se náš kostel ve středu 12. prosince opět po roce zaplnil hosty do posledního místa. Pod vedením učitelek zpívaly jednotlivé třídy pěkné písničky a připomínaly myšlenky o smyslu adventu a vánočních tradic v České republice. Atmosféra byla sváteční, někdy rozverně veselá, jindy až dojemně krásná. Na tvářích všech přítomných bylo vidět, že Vánoce jsou pro nás bez ohledu na náboženské vyznání dobou velmi důležitou. Věřící křesťan však zároveň těžko mohl necítit bolest nad tím, jak mnoho našich současníků zaškatulkovalo biblické poselství o narození Spasitele do kategorie historického kulturního dědictví. Ježíšek vystupující výhradně jako profesionální Dárkonosič není ani trochu podobný skutečnému Mariinu Synu, jemuž dodnes věnují miliony lidí po celém světě svoji důvěru a který se z lásky k nám dává nalézt v Eucharistii. Nepochybuji o tom, že skutečný Ježíš byl při vánoční besídce „doma“ a žehnal ze svatostánku našim nejmenším. Vánočně laděné setkání tolika lidí postrádajících osobní zkušenost s živým Bohem je pro naše farní společenství důležitou výzvou, abychom nebyli zahledění do sebe a začali skutečně uvažovat víc misijně. 

Před koncem programu vánoční besídky zazpívaly děti z náboženství a zaznělo následující slovo pana faráře:

„Milí rodiče, prarodiče a přátelé naší základní školy, hodina sdílené radosti, kterou si pro vás v tomto adventním čase připravili naši žáci pod trpělivým vedením pedagogického sboru se blíží ke konci. Svátky narození Ježíše Krista už stojí přede dveřmi. Je na místě si přát nejen hodně zdraví a vánoční pohody, ale také rostoucí pochopení pro hodnotu rodiny skrze intenzivní prožívání vztahu rodičů k dětem a dětí k rodičům. Před několika dny se v Rokytnici narodilo děvčátko jménem Rozárka. Čekání na takovou událost jste mnozí zažili ve svém domě vícekrát. Také čtyřnásobná maminka Jana Murinová nám teď ústy několika dětí připomene, co zkušenost těhotenství může přinést do vztahu člověka s Bohem.“


Pán nám požehnal čtyřmi dětmi. Pozoruji, jak mě každé těhotenství v něčem proměnilo. To první ze mě učinilo matku, poprvé jsem uviděla dvě čárky na testu, poprvé jsem radostnou novinu tiše oznamovala manželovi, poprvé jsme o našem tajemství věděli tři měsíce jen my a Bůh. Poprvé jsem zakoušela, že těhotenství, vývoj miminka opravdu nemám plně ve svých rukou. Že mě tak Bůh učí odevzdat se mu cele, přijmout toho, kdo přijde, přijmout to, co přijde – nepříjemné nevolnosti, euforické nálady a v posledních měsících strach z porodu. V každém mém těhotenství mě Bůh v této zkušenosti posunul dále a prohluboval moji proměnu. Za to ho velmi chválím a děkuji, hlavně když se dívám na své děti. Pán je stvořil, aby měl koho milovat a důvěřoval nám, že je budeme milovat spolu s ním.

Celý text Kaštánku 2018/12

Komunitní web katolíků žijících kousek od Přerova