Archiv autora: Didymos

Přezdívka Didymos patří otci Tomášovi, duchovnímu správci naší farní rodiny.

Od Pavlova pohřbu mám potřebu vám napsat

Milí bratři a sestry v Kristu,

na Štědrý den to bylo čtvrt roku, kdy jsme v Brodku společně poděkovali při mši svaté za život mého bratrance Pavla Hanzlíka a svěřili jej do rukou dobrého Pána. A já mám stále potřebu a touhu vám napsat a ze srdce poděkovat.

• Děkuji, že Pavel mohl patřit do takové úžasné farní rodiny!
• Děkuji za všechno, co jste pro Pavla udělali!
• Děkuji za všechny modlitby!
• Děkuji všem, kteří se přišli s Pavlem onoho 24. září rozloučit a přispěli na jeho pohřeb!
• Děkuji, že jsem mohla prožít nádherné společenství s vaší farností a tento pohřeb prožít opravdu jako slavnost! Ať vám dobrý Bůh vše mnohonásobně odplatí a žehná +!

Vím, čím si Pavel v životě od dětství prošel a jak často se cítil osamocený. Toužil po lásce, po ženě, se kterou chtěl vytvářet domov, po svojí vlastní rodině…. Byl mnohdy v životě sražen na kolena, opuštěn přáteli, zrazen těmi, o nichž si myslel, že se na ně může spolehnout…. Jeho základní rozhodnutí bylo přesto vždy pro Boha, v něm nacházel útěchu a sílu jít dál.

Věřím, že Pán života byl s ním, když procházel údolím smrti a že s Pavlovým mrtvým tělem není pohřbená jeho nenaplněná touha po lásce.

Věřím, že se jeho touha naplní právě na věčnosti – v Bohu, který je absolutní láskou i jejím zdrojem. Vůbec nejsem smutná z nečekané smrti Pavla v relativně mladém věku. Za klíč k pochopení můžete považovat Kristova slova – „Následuj mě!“. Pavel prostě šel… a jeho život neskončil, ale naplnil se. Aleluja!

Pohřební obřad byl pro mne nádherná slavnost plná naděje, radosti a lásky… a takto si to chci uchovat v srdci i v mysli.

Přeji vám pěkný zbytek vánočního času a Láska narozená z Panny Marie v Betlémě ať prozáří celý váš další život.

S úctou Dana Procházková

Svěřuji, Pavle, tvou drahou bolavou duši Matce Boží, tvé Matce, která tě vedla každý den a nyní tě povede do věčné slávy svého Syna, Ježíše Krista našeho Pána.

Vánoční přání arcibiskupa Jana

Drazí bratři a sestry,

všem a každému zvlášť přeji a vyprošuji pravou vánoční radost z Boha, který nám dnes dává mimořádně zakusit svou blízkost, ukazuje svůj nesmírný zájem o nás, svou přízeň a lásku, která ho vede k přijetí lidství, aby nás mohl vykoupit. Přichází mezi nás jako bezmocné dítě. Při pohledu do Betléma se mi zdá, že dnes chce Bůh v našem vymírajícím národě probudit novou lásku k dětem, ba touhu po nich a zapálit novou ochotu rodin žít pro další generace.

Celý text pastýřského listu

Sobě nepodobný Ježíšek

aneb adventní zamyšlení otce Tomáše

V rámci předvánoční besídky základní školy Rokytnice se náš kostel ve středu 12. prosince opět po roce zaplnil hosty do posledního místa. Pod vedením učitelek zpívaly jednotlivé třídy pěkné písničky a připomínaly myšlenky o smyslu adventu a vánočních tradic v České republice. Atmosféra byla sváteční, někdy rozverně veselá, jindy až dojemně krásná. Na tvářích všech přítomných bylo vidět, že Vánoce jsou pro nás bez ohledu na náboženské vyznání dobou velmi důležitou. Věřící křesťan však zároveň těžko mohl necítit bolest nad tím, jak mnoho našich současníků zaškatulkovalo biblické poselství o narození Spasitele do kategorie historického kulturního dědictví. Ježíšek vystupující výhradně jako profesionální Dárkonosič není ani trochu podobný skutečnému Mariinu Synu, jemuž dodnes věnují miliony lidí po celém světě svoji důvěru a který se z lásky k nám dává nalézt v Eucharistii. Nepochybuji o tom, že skutečný Ježíš byl při vánoční besídce „doma“ a žehnal ze svatostánku našim nejmenším. Vánočně laděné setkání tolika lidí postrádajících osobní zkušenost s živým Bohem je pro naše farní společenství důležitou výzvou, abychom nebyli zahledění do sebe a začali skutečně uvažovat víc misijně. 

Před koncem programu vánoční besídky zazpívaly děti z náboženství a zaznělo následující slovo pana faráře:

„Milí rodiče, prarodiče a přátelé naší základní školy, hodina sdílené radosti, kterou si pro vás v tomto adventním čase připravili naši žáci pod trpělivým vedením pedagogického sboru se blíží ke konci. Svátky narození Ježíše Krista už stojí přede dveřmi. Je na místě si přát nejen hodně zdraví a vánoční pohody, ale také rostoucí pochopení pro hodnotu rodiny skrze intenzivní prožívání vztahu rodičů k dětem a dětí k rodičům. Před několika dny se v Rokytnici narodilo děvčátko jménem Rozárka. Čekání na takovou událost jste mnozí zažili ve svém domě vícekrát. Také čtyřnásobná maminka Jana Murinová nám teď ústy několika dětí připomene, co zkušenost těhotenství může přinést do vztahu člověka s Bohem.“


Pán nám požehnal čtyřmi dětmi. Pozoruji, jak mě každé těhotenství v něčem proměnilo. To první ze mě učinilo matku, poprvé jsem uviděla dvě čárky na testu, poprvé jsem radostnou novinu tiše oznamovala manželovi, poprvé jsme o našem tajemství věděli tři měsíce jen my a Bůh. Poprvé jsem zakoušela, že těhotenství, vývoj miminka opravdu nemám plně ve svých rukou. Že mě tak Bůh učí odevzdat se mu cele, přijmout toho, kdo přijde, přijmout to, co přijde – nepříjemné nevolnosti, euforické nálady a v posledních měsících strach z porodu. V každém mém těhotenství mě Bůh v této zkušenosti posunul dále a prohluboval moji proměnu. Za to ho velmi chválím a děkuji, hlavně když se dívám na své děti. Pán je stvořil, aby měl koho milovat a důvěřoval nám, že je budeme milovat spolu s ním.

Celý text Kaštánku 2018/12