Ve středu 4. října 2023 byla zveřejněna nová Františkova apoštolská exhortace, která upřesňuje a doplňuje encykliku vydanou v roce 2015. „Nereagujeme dostatečně, jsme blízko bodu zlomu.“ Dokument kritizuje „popírače“: lidský původ globální změny klimatu je nepochybný, závazek pečovat o společný domov pramení z křesťanské víry.

Zdroj: Vatican News 

“Název tohoto apoštolského listu je „Chvalte Boha“. Protože člověk, který tvrdí, že nahrazuje Boha, se stává nejhorším nebezpečím sám pro sebe“. Těmito slovy končí apoštolská exhortace papeže Františka, zveřejněná 4. října. Text navazuje na encykliku Laudato si‘ z roku 2015. V šesti kapitolách a 73 odstavcích, s výhledem na klimatickou konferenci COP28, která se uskuteční za dva měsíce v Dubaji, chce Petrův nástupce vyslovit výzvu ke spoluodpovědnosti tváří v tvář naléhavé situaci v oblasti změny klimatu, protože svět „se hroutí a možná se blíží bodu zlomu“. Je to jedna z „hlavních výzev, kterým čelí společnost a světové společenství“ a „důsledky změny klimatu pociťují ti nejzranitelnější“ (kapitola 3).

Příznaky změny klimatu jsou stále zřetelnější

V první kapitole papež uvádí, že bez ohledu na to, jak moc se to snažíme popírat, „příznaky klimatických změn jsou tu stále zřetelnější“. Zmiňuje „extrémní jevy, častá období abnormálních veder, sucha a další nářky země“. Uvádí, že „je ověřitelné, že některé klimatické změny způsobené člověkem výrazně zvyšují pravděpodobnost častějších a intenzivnějších extrémních jevů“. A těm, kteří to zlehčují, odpovídá: „to, co nyní pozorujeme, je neobvyklé zrychlení oteplování“. „Pravděpodobně za několik let bude muset mnoho obyvatel kvůli těmto událostem přestěhovat své domovy“ (6).

Chudí za to nemohou

Těm, kteří obviňují chudé z toho, že mají příliš mnoho dětí, a snad se snaží problém řešit „mrzačením žen v méně rozvinutých zemích“, František připomíná, „že malé procento nejbohatších obyvatel světa znečišťuje více, než 50 % populace, která je nejchudší“. Afrika, která „je domovem více než poloviny nejchudších obyvatel světa, je zodpovědná pouze za zlomek historických emisí“ (9). Papež dále oponuje těm, kteří tvrdí, že menší využívání fosilních paliv povede ke „snížení počtu pracovních míst“. Ve skutečnosti „miliony lidí přicházejí o práci“ kvůli klimatickým změnám. Zatímco přechod k obnovitelným zdrojům energie, „dobře řízený“, je schopen „vytvořit nespočet pracovních míst v různých odvětvích“. Proto je třeba, aby se o to politici a podnikatelé ihned začali starat“ (10).

Nepochybně lidský původ

„O lidském – ‚antropickém‘ – původu klimatických změn již nelze pochybovat,“ konstatuje František. „Koncentrace skleníkových plynů v atmosféře… se v posledních padesáti letech dramaticky zvýšila“ (11). Zároveň se teplota „zvýšila nebývalou rychlostí, která nemá za posledních dva tisíce let obdoby“ (12). To má za následek okyselování moří a tání ledu. Souběh těchto událostí s růstem emisí skleníkových plynů „nelze zamlčet. Naprostá většina klimatologů tuto souvislost potvrzuje a jen velmi malé procento z nich se snaží tyto důkazy popřít“. Bohužel, podotýká papež, klimatická krize není záležitostí „velkých ekonomických mocností, kterým jde o získání maximálního zisku s co nejnižšími náklady a v co nejkratší době“ (13).

Nejvyšší čas, abychom se vyhnuli ještě dramatičtějším škodám

„Jsem nucen,“ pokračuje František, “ předložit tato upřesnění, která se mohou zdát samozřejmá, kvůli některým pohrdavým a nerozumným názorům, s nimiž se setkávám i v katolické církvi. Nemůžeme však již pochybovat o tom, že příčinou neobvyklé rychlosti těchto nebezpečných změn je nepopiratelná skutečnost: enormní proces související s bezuzdnými zásahy člověka do přírody“ (14). Některé projevy této klimatické krize jsou bohužel již nevratné nejméně stovky let. Je naléhavě zapotřebí „širší vize….. Nežádá se od nás nic víc než určitá odpovědnost za dědictví, které po sobě zanecháme po našem putování tímto světem“ (18).

Technokratické paradigma: představa člověka bez hranic

Ve druhé kapitole František hovoří o technokratickém paradigmatu, které „spočívá v představě, jako by realita, dobro a pravda samovolně vyrůstaly ze samotné síly techniky a ekonomiky“ (20), založené na myšlence člověka bez hranic. „Nikdy nemělo lidstvo nad sebou tolik moci a nic nezaručuje, že ji bude dobře využívat, zvláště když uvážíme, jakým způsobem ji využívá….. Je strašlivě riskantní, aby se soustředila jen v malé části lidstva“ (23). Papež opakuje, že „svět kolem nás není předmětem vykořisťování, bezuzdného využívání, neomezených ambicí“ (25). Připomíná také, že jsme součástí přírody, a „to vylučuje představu, že člověk je vnějším činitelem, který je schopen pouze poškozovat životní prostředí“ (26).

Etická dekadence moci: marketing a falešné informace

Dosáhli jsme „impozantního a úžasného technologického pokroku a neuvědomujeme si, že jsme se zároveň stali vysoce nebezpečnými, schopnými ohrozit životy mnoha bytostí i naše vlastní přežití“ (28). „Etický úpadek skutečné moci je maskován marketingem a falešnými informacemi, užitečnými mechanismy v rukou těch, kdo mají větší zdroje, aby jejich prostřednictvím ovlivňovali veřejné mínění“. „Chudí, kteří jsou v extázi kvůli slibům tolika falešných proroků, sami někdy propadají klamu světa, který není stavěn pro ně“ (31). Panuje „nadvláda těch, kteří se narodili s lepšími podmínkami pro rozvoj“ (32).

Slabá mezinárodní politika

V další kapitole exhortace se papež věnuje tématu slabosti mezinárodní politiky a trvá na nutnosti upřednostňovat „mnohostranné dohody mezi státy“ (34). Vyzývá k „účinnějším světovým organizacím, vybaveným autoritou k zajištění společného světového dobra“. Takové organizace „musí být vybaveny skutečnou autoritou, aby ‚zajistily‘ uskutečnění určitých nezcizitelných cílů“ (35). František lituje, že „globální krize jsou promarňovány“, jak se to stalo v případě finanční krize v letech 2007-2009 a pandemie, která přinesla „větší individualismus, menší integraci, větší svobodu pro skutečně mocné, kteří vždy najdou způsob, jak vyváznout bez úhony“ (36). Dnešní výzvou je znovu vytvořit nový multilateralismus „ve světle nové globální situace“ (37) s uznáním, že mnoho seskupení a organizací občanské společnosti pomáhá kompenzovat slabiny mezinárodního společenství.

Instituce, které chrání ty nejsilnější, jsou zbytečné

František navrhuje „multilateralismus ‚zdola‘, nikoliv pouze rozhodování mocenských elit“ (38). Připomíná, že je zapotřebí „jiný rámec pro účinnou spolupráci“, který by „reagoval globálními mechanismy“ s „univerzálními a účinnými pravidly“ (42). Proto potřebujeme „jakousi větší ‚demokratizaci‘ v globální sféře….. Nebude již užitečné podporovat instituce, které chrání práva nejsilnějších, aniž by se staraly o práva všech“. (43)

Co se očekává od klimatické konference v Dubaji

V následující kapitole věnované COP28 František píše: „Nemůžeme přestat snít o tom, že COP28 povede k rozhodujícímu urychlení energetické transformace s účinnými závazky, které bude možné trvale monitorovat. Tato konference může být bodem obratu“ (54). Bohužel „nezbytný přechod k čistým energiím…, nepostupuje dostatečně rychle“ (55). 

Přestaňme se vysmívat otázce životního prostředí

František vyzývá k ukončení „nezodpovědného zesměšňování“ ze strany těch, kteří se environmentální problematice vysmívají kvůli ekonomickým zájmům: jde naopak o „lidský a sociální problém v širokém smyslu a na různých úrovních. To vyžaduje zapojení všech“. Pokud jde o protesty radikalizovaných skupin, papež konstatuje, že „zaplňují prázdné místo ve společnosti“, protože je na „každé rodině, aby myslela na to, že jde o budoucnost jejích dětí“ (58), a vyvíjela zdravý tlak. Papež doufá, že z COP28 vzejdou „závazné formy energetické transformace“, které budou účinné a „snadno kontrolovatelné“ (59). „Doufejme, že ti, kdo budou mluvit, budou stratégové schopní myslet na společné dobro a budoucnost svých dětí, a ne na partikulární zájmy nějaké země nebo firmy. Kéž by tak ukázali ušlechtilost politiky, a ne její hanebnost“ (60).

Závazek, který vychází z křesťanské víry

Nakonec papež připomíná, že motivace k tomuto závazku pramení z křesťanské víry, a povzbuzuje „bratry a sestry jiných náboženství, aby činili totéž“ (61). „Židovsko-křesťanský světový názor zastává zvláštní a ústřední hodnotu lidské bytosti uprostřed úžasného souladu všech bytostí… tvoříme jakousi univerzální rodinu, vznešené společenství, které nás podněcuje k posvátné, láskyplné a pokorné úctě“ (67). „Není to výsledek naší vlastní vůle… protože Bůh nás tak těsně spojil se světem kolem nás“ (68). Důležité je, píše František, mít na paměti, že „bez kulturních změn nejsou možné trvalé změny… a kulturní změny nejsou možné bez změn v lidech“ (70). „Úsilí rodin méně znečišťovat životní prostředí, snižovat množství odpadu, rozumně spotřebovávat vytváří novou kulturu“ (71). Papež v závěru připomíná, že „emise na obyvatele Spojených států jsou asi dvakrát vyšší než emise na obyvatele Číny a asi sedmkrát vyšší než průměr nejchudších zemí“. A konstatuje, že „rozsáhlá změna nezodpovědného životního stylu spojeného se západním modelem by měla významný dlouhodobý dopad. S nezbytnými politickými rozhodnutími bychom tak byli na cestě k oboustrannému uzdravení“ (72).

„Píši druhou část Laudato si‘, abych ji aktualizoval vzhledem k současným problémům“.

Takto se papež vyjádřil v pondělí 21. srpna dopoledne, když promluvil k delegaci právníků z členských států Rady Evropy, kteří jsou signatáři Vídeňské výzvy, neboť extrémní události nadále postihují obyvatelstvo na všech kontinentech světa. Ředitel Tiskové kanceláře Svatého stolce Matteo Bruni zdůraznil, že se jedná o dokument, jehož cílem je reagovat zejména na současnou klimatickou krizi.  

František během pondělní audience vyjadřoval uznání za závazek rozvíjet regulační rámec ve prospěch ochrany životního prostředí:

„Nikdy nesmíme zapomínat, že mladé generace mají právo dostat od nás krásný a obyvatelný svět a že to do nás vkládá vážné povinnosti vůči stvoření, které jsme dostali z velkorysých rukou Božích“.

Laudato si‘ je Františkova druhá encyklika: vyšla 18. června 2015 a nese datum 24. května téhož roku, slavnosti Seslání Ducha svatého. Dokument, věnovaný „péči o společný domov“, přebírá svůj název z incipitu kantika svatého Františka o stvoření a začíná „Laudato si‘, mi‘ Signore“. V tomto krásném kantiku nám připomněl, že náš společný domov je také jako sestra, s níž sdílíme existenci, a jako krásná matka, která nás přijímá do své náruče: „Pochválen buď, můj Pane, za naši drahou matku Zemi, která nás živí a řídí a plodí rozmanité plody s pestrými květy a trávou“.

Význam této encykliky chtěl krátce po jejím vydání objasnit sám papež při audienci 21. července 2015 účastníkům semináře s názvem „Moderní otroctví a změna klimatu: závazek měst“: 

Tato kultura péče o životní prostředí není jen – myslím to v pravém slova smyslu – „zelený“ postoj, je to mnohem víc. Péče o životní prostředí znamená mít ekologický postoj k člověku. To znamená, že nemůžeme říkat, že člověk je tady a stvoření, životní prostředí jsou jinde. Ekologie je celistvá, je lidská. A to je to, co jsem chtěl vyjádřit v encyklice Laudato si‘: že nelze oddělit člověka od ostatního; existuje vzájemný vztah, a to jak životního prostředí na člověka, tak člověka v tom, jak se chová k životnímu prostředí; a také zpětný účinek vůči člověku, když se špatně zachází s životním prostředím. Proto jsem na otázku odpověděl: „Ne, není to ‚zelená‘ encyklika, je to encyklika sociální“. Protože ve společnosti, ve společenském životě lidstva, nemůžeme přehlížet péči o životní prostředí. Kromě toho je péče o životní prostředí společenským postojem, který nás v tom či onom smyslu socializuje – každý mu může přikládat hodnotu, jakou chce -, na druhé straně nás nutí přijímat Stvoření, to, co nám bylo dáno jako dar, tedy životní prostředí.

V encyklice zmiňuje, že si vybral Františkovo jméno jako vodítko a inspiraci pro svůj pontifikát:

Věřím, že František je příkladem par excellence péče o to, co je slabé, a integrální ekologie, žité s radostí a autenticitou. Je patronem všech, kdo studují a pracují v oblasti ekologie, a milují ho i mnozí, kdo nejsou křesťané. Projevoval zvláštní péči o Boží stvoření a o ty nejchudší a nejopuštěnější. Miloval a byl milován pro svou radost, velkorysou obětavost a univerzální srdce. Byl mystikem a poutníkem, který žil jednoduše a v nádherné harmonii s Bohem, s druhými, s přírodou i sám se sebou. Vidíme na něm, do jaké míry jsou starost o přírodu, spravedlnost pro chudé, angažovanost ve společnosti a vnitřní mír neoddělitelné.

A apeluje na naléhavou výzvu chránit náš společný domov, abychom vybudovali lepší budoucnost pro celé lidstvo, nikoho nevyjímaje:

Naléhavě vyzývám k obnovení dialogu o tom, jak budujeme budoucnost naší planety. Potřebujeme se konfrontovat a sjednotit, protože ekologická výzva, kterou prožíváme, a její lidské kořeny se týkají a dotýkají nás všech. Celosvětové ekologické hnutí již urazilo dlouhou a bohatou cestu a dalo vzniknout četným občanským sdružením, která podpořila uvědomění. Bohužel mnohé snahy o hledání konkrétních řešení ekologické krize často ztroskotávají nejen na odmítavém postoji mocných, ale i na nezájmu ostatních. Postoje, které brání cestám k řešení, a to i mezi věřícími, sahají od popírání problému až po lhostejnost, pohodlnou rezignaci nebo slepou důvěru v technická řešení. Potřebujeme novou všeobecnou solidaritu. Jak řekli jihoafričtí biskupové, „k nápravě škod, které lidé napáchali na Božím stvoření, je zapotřebí talentů a zapojení všech“. Všichni můžeme spolupracovat jako Boží nástroje péče o stvoření, každý se svou vlastní kulturou a zkušenostmi, svými iniciativami a schopnostmi.

Zdroj: Vatican News

„Bůh nás miluje takové, jací jsme“, řekl František ve čtvrtek 3. srpna při zahájení Světových dní mládeže. Milosrdenství je klíčovým poselstvím evangelizace. 

Ve svém projevu k portugalským státním a občanským představitelům Svatý otec opětovně vyzval, aby Evropská unie rozvíjela diplomacii, která by hasila konflikty počínaje tím na Ukrajině.

POSLECHNĚTE SI: Komentář k oběma aktuálním projevům papeže Františka z pera edičního ředitele vatikánského Dikasteria pro komunikaci (ZDE).

Zdroj: Rádio Vatikán

Po smrti emeritního papeže Benedikta XVI. byl zveřejněn dokument, který Joseph Ratzinger sepsal brzy po svém nástupu na Petrův stolec dne 29. srpna 2006.

Když se v této pozdní hodině svého života ohlédnu za desetiletími, která jsem prožil, vidím především, kolik důvodů mám k vděčnosti. Obzvlášť děkuji samotnému Bohu, dárci každého dobrého daru, který mi dal život a provázel mě různými okamžiky zmatku; vždycky mě zvedl, když jsem začal upadat, a vždycky mi znovu dal světlo své tváře. Zpětně vidím a chápu, že i temné a únavné úseky této cesty byly pro mou spásu a že právě na nich mě dobře vedl.

Ze srdce děkuji Bohu za mnoho přátel, mužů i žen, které vždy postavil vedle mě; za spolupracovníky ve všech etapách mé cesty; za učitele a studenty, které mi dal. Vděčně je všechny svěřuji Jeho dobrotě. A chci poděkovat Hospodinu za svou krásnou vlast v bavorském Předalpí, v níž jsem vždy viděl zářit nádheru samotného Stvořitele. Děkuji lidem své vlasti, protože jsem v nich znovu a znovu zakoušel krásu víry. Modlím se, aby naše země zůstala zemí víry, a prosím vás, drazí krajané: nenechte se od víry odvrátit. A nakonec děkuji Bohu za všechnu krásu, kterou jsem mohl zažít ve všech etapách své cesty, ale především v Římě a v Itálii, která se stala mou druhou vlastí.

Děkuji svým rodičům, kteří mi dali život v těžké době a kteří mi za cenu velkých obětí svou láskou připravili nádherný domov, který jako jasné světlo dodnes ozařuje všechny mé dny. Jasná víra mého otce nás děti naučila věřit a jako ukazatel vždy stála pevně uprostřed všech mých vědeckých úspěchů; hluboká oddanost a velká dobrota mé matky jsou odkazem, za který jí nemohu dostatečně poděkovat. Moje sestra mi po celá desetiletí nezištně a s láskyplnou péčí pomáhala; můj bratr mi s jasností svých úsudků, rázným rozhodnutím a klidným srdcem vždy ukazoval cestu; bez tohoto stálého předcházení a doprovázení bych nenašel správnou cestu.

Všechny, kterým jsem nějakým způsobem ublížil, prosím ze srdce o odpuštění.

To, co jsem dříve řekl svým krajanům, říkám nyní všem, kteří jsou v církvi svěřeni do mé služby: Stůjte pevně ve víře! Nenechte se zmást! Často se zdá, jako by věda – přírodní vědy na jedné straně a historické bádání (zejména exegeze Písma svatého) na straně druhé – dokázala nabídnout nezvratné výsledky, které jsou v rozporu s katolickou vírou. Zažil jsem proměny přírodních věd už dávno a mohl jsem vidět, jak naopak zmizely zdánlivé jistoty proti víře, které se ukázaly být nikoli vědou, nýbrž filozofickými výklady, které se vědy týkají jen zdánlivě; stejně jako se na druhé straně právě v dialogu s přírodními vědami naučila i víra lépe chápat hranice rozsahu svých nároků, a tím i svou specifičnost. Již šedesát let sleduji cestu teologie, zvláště biblických věd, a se střídáním různých generací jsem viděl, jak se teze, které se zdály neotřesitelné, hroutí a ukazují se být pouhými hypotézami: liberální generace (Harnack, Jülicher atd.), existencialistická generace (Bultmann atd.), marxistická generace. Viděl jsem a vidím, jak se ze spleti hypotéz vynořila a znovu vynořuje rozumnost víry. Ježíš Kristus je skutečně cesta, pravda a život – a církev se všemi svými nedostatky je skutečně jeho tělem.

Nakonec pokorně prosím: modlete se za mě, aby mě Pán navzdory všem mým hříchům a nedostatkům přijal do věčných příbytků. Za všechny, kteří jsou mi svěřeni, se den co den z celého srdce modlím.

Benedictus PP XVI