Archiv autora: Didymos

Přezdívka Didymos patří otci Tomášovi, duchovnímu správci naší farní rodiny.

Odešla paní Marie Brázdová (1943)

Ze svého dočasného útočiště
v Domově na Zámečku Rokytnice
odešela vstříc svému Pánu

paní Marie Brázdová
roz. Adamová

Pohřeb se koná
v sobotu 22. 5. 2021
ve 14.00 hodin
v kostele sv. Jana Křtitele
v Brodku u Přerova.

 

Po mši svaté a modlitbách za spásu její duše bude tělo naší zemřelé sestry uloženo na místním hřbitově. V kostele – prosím – nezapomeňte dodržovat  rozestupy, dezinfikovat si ruce a nosit roušku. Jiná omezení nejsou v tuto chvíli kvůli pandemii potřeba. Děkujeme za projevy soustrasti vůči pozůstalým.

Věčné odpočinutí dej jí, Pane,
a světlo věčné ať jí svítí.

Kam až dosáhne naše křesťanská láska?

6. neděle velikonoční (9.5.) je v katolické církvi věnována modlitbám za pronásledované křesťany. K této příležitosti jsme na faru dostali dopis od ředitelky české pobočky Mezinárodní křesťanské solidarity.


Křesťané považují náboženskou svobodu za nejdůležitější ze všech lidských práv, protože přímo souvisí s věčným osudem člověka, se smyslem života v čase a věčnosti. Náboženská svoboda znamená, že každý člověk může svobodně vykonávat, hlásat a také měnit svou víru, aniž by mu v tom bránila společnost a stát.

200 milionů, 240 milionů, 260 milionů, 340 milionů – tak z roku na rok roste počet pronásledovaných křesťanů ve světě. Každý osmý křesťan trpí nějakou formou útlaku nebo diskriminace. Počet křesťanů zavražděných z náboženských důvodů se loni zvýšil o 60 %, když  pro víru přišlo o život 4761 křesťanů – třináct každý den. 4277 křesťanů bylo vězněno bez procesu a  téměř vždy na základě smyšlených obvinění. V klasifikaci států se situace jednoznačně zhoršila. Zeměmi extrémního pronásledování jsou  Severní Korea, Afghánistán, Somálsko, Libye, Pákistán, Eritrea, Jemen, Irán, Nigérie, Indie, Irák a Sýrie. Nejčastější příčinou diskriminace je radikální islám, etnické konflikty v Africe, represe ze strany komunistického režimu v Číně, hinduistický extrémismus v Indii a organizovaný zločin ve Střední Americe.  Jednou ze zemí s extrémním pronásledováním je Nigérie, kde bylo za posledních 12 let zabito téměř 35 000 křesťanů a  statisíce byly   násilně vysídleny. Protikřesťanské útoky džihádistů zaznamenáváme v dalších zemích Afriky, jako např v Mosambiku. Zprávy o únosech, nucených sňatcích a islamizaci nezletilých nemuslimských dívek v Pákistánu a dalších islámských zemích jsou na denním pořádku.

Pod tlak se dostávají křesťané i na Západě. Bývalý mezinárodní prezident CSI Herbert Meier pronesl již před 15 lety tato stále platná slova: „Svoboda svědomí, vědeckého bádání a tolerance patří neodmyslitelně k dědictví západních zemí. Je formulována v přirozeném právu a je s ním nerozlučně spojena. Díky tomu stála Evropa po staletí v první linii. Dnes ale vidíme, že se toto dědictví Evropy ztrácí a věřící křesťané jsou konfrontováni s dvěma hrozbami – stále agresivnějším sekularismem a relativismem, a na druhé straně s rostoucím vlivem islámských skupin.“

Nezájem veřejného mínění

Je příznačné pro sekularizovaného „ducha doby“, že utrpení a svědectví křesťanů, jakkoliv velké a zřetelné, není v centru pozornosti veřejnosti. V době, která se považuje za moderní, osvícenou a progresívní, máme povinnost být na straně lidí, kteří jsou za svou víru, šikanováni, biti, mučeni a vražděni.   Solidarita s pronásledovanými má biblický základ v prvním listu apoštola Pavla Korintským – „Trpí-li jedna část, trpí s ní části všechny“ (12.26). V praktické rovině jsou křesťané často jediní, kdo mohou pomoci. Buďme proto s pronásledovanými křesťany v modlitbách alespoň o 6. neděli velikonoční!

Monika Kahancová
výkonná ředitelka CSI ČS

Poklady stáří

Milí čtenáři, je to už hodně dlouho, co jsem jako kaplan valašskoklobúcký vyrazil se svými rodiči zimní krajinou bohatou na sníh běžkovat. Při řeči došlo i na vážná témata. Tatínkovi, který si postěžoval na přibývající léta a stesk po učitelské profesi, jsem předložil sportovní podobenství. Pobyt člověka na zemi se dá při troše fantazie přirovnat k hokejovému zápasu. Jako se hokej hraje na třetiny po dvaceti minutách, tak se náš život obvykle dělí na tři velká (podobně dlouhá) období: čas růstu a dospívání, zaměřený na studium a hledání vlastního místa na Zemi (cca 25-30 let), produktivní období před odchodem do důchodu, zaměřené na práci, rodinu a věrnost velkým závazkům (cca do 60) až nakonec, dá-li Pán, přijde stáří jako závěrečná etapa, zaměřená na předávání zkušeností, pokorné přijímání ztrát a intenzivní duchovní život. Každé z těchto období má své vlastní priority a význam, ale celkové hodnocení života – stejně jako při hokeji – velmi často závisí na úsilí vynaloženém v posledních minutách, dnech a letech. Mám za to, že závěrečná „třetina“ života je svým způsobem nejdůležitější. Důchodový věk člověka není určen k pěstování nostalgie vůči pohádce mládí, kterou nenávratně odvál čas, ani k dohánění toho, co jsme na světě nestihli užít kvůli práci a výchově dětí. Aktivně prožívané stáří by spíš mělo být časem zvědavého vyhlížení cílové pásky, radosti z dosažení průběžných výsledků a sbírání sil pro velké finále.

Na cestě životem jdou mladí a staří vedle sebe a navzájem se potřebují. Slovníkem papeže Františka nám církev připomíná, že „jedině díky staré generaci mohou mladí lidé objevit své kořeny a jedině díky mladým mohou staří lidé znovu snít.“ Ani v odlišných podmínkách dnešní doby bychom neměli ztratit cit pro hodnotu mezigeneračního soužití, které ještě nedávno patřilo v našich krajích k normálu. Každý grunt na vsi míval výměnek, nebo aspoň nějakou vedlejší světničku, aby mohli staří rodiče žít a dožít mezi svými. Vědomé rozhodnutí zůstat stárnoucím členům rodiny nablízku – i za cenu určitých osobních obětí – není důležité jen pro jednu stranu. Reálná blízkost stařečků a stařenek se totiž až na výjimky blahodárně projevuje tím, že do atmosféry našich životů přirozeně vnáší vzácné koření hlubší solidarity a lidskosti. Cenné je také svědectví, které nám mohou všichni senioři nabídnout ve své křehkosti. Stáří lze totiž chápat v duchovním horizontu jako věk příhodný pro spolehnutí se na Boha. Když slábne tělo, paměť i jiné schopnosti, ukazuje se reálná závislost člověka na Bohu, a ten se tak stává pro všechny kolem sebe jakýmsi zrcadlem volajícím k modlitbě. Být nablízku prarodičům velmi často znamená spojit své síly s láskou církve, která díky zkušenosti Velikonoc umí smysluplně doprovázet lidi až na samotný práh smrti. Přitom je důležité vědět, že „člověk, který stárne, se neblíží ke konci, nýbrž k tajemství věčnosti. Aby mu porozuměl, potřebuje se přiblížit Bohu a žít ve vztahu s Ním.“ (papež František)

Farní den v Císařově 2019

Co platí v rodině, dá se vztáhnout i na společnost jako celek. Ruku v ruce s tím, jak bude vzhledem k demografickému vývoji a pokroku medicíny průměrný věk obyvatel narůstat, neměli bychom jen rozšiřovat kapacity specializovaných pobytových zařízení, kde se staří lidé často cítí opuštění, smutní a v podstatě zbyteční. Spíše se učme opravdově doceňovat poklady stáří a hledejme cesty k zajištění asistenční kontinuity mezi vlastní domácností seniorů a externími službami bez dramatických zlomů (domácí zdravotní péče). Věnujme čas naslouchání příběhům, které uchovala paměť našich sousedů – jejichž tváře ozdobil čas vráskami a stříbrem ve vlasech – dokud nám je mohou vyprávět.

Žehná vám otec Tomáš

KE STAŽENÍ:
Kaštánek 2/2021