Milí křesťané a křesťanky, tímto pojmenováním se už od dob apoštola Pavla označují členové originálního náboženského hnutí, původem z Izraele, kteří veřejně uctívají Ježíše Krista – Božího Syna. On pro nás a pro naši spásu sestoupil z nebe a stal se člověkem. Je potěšující, že také na začátku třetího tisíciletí po Kristu stále platí ve světě označení „křesťan“ za velmi rozšířené, ba rostoucí, ačkoliv způsoby uctívání Ježíše se v jednotlivých krajích mohou značně lišit. V České republice se loni před státními úřady otevřeně prohlásilo za křesťany více než milion obyvatel našeho státu. Pravda, není to možná tolik, kolik bychom si přáli, ale ruku na srdce, není to ani málo. Kdybychom se všichni přestěhovali na jedno místo, bude nás přibližně tolik co obyvatel Prahy. Také pohané si během staletí zvykli pohlížet na své křesťanské sousedy s respektem, ba někdy dokonce s jistou dávkou úcty, což připomíná situaci z doby apoštolské: „Všichni (věřící) se jednomyslně shromažďovali v Šalomounově podloubí. Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lidé o nich mluvili s velkou úctou“ (Sk 5,12n).

Výraznou skvrnu na dobré pověsti křesťanského společenství způsobily v posledních dvaceti letech skandály, které jasně ukazují, že náklonnost ke hříchu se bohužel nevyhýbá ani svaté půdě kněžských srdcí. Tváří v tvář zahanbujícím zjištěním v oblasti sexuálního zneužívání, která se ve vztahu k církevním institucím opakovaně objevují ve veřejném prostoru, prosím ty, kdo se cítí na církev naštvaní, ať právem nebo neprávem, aby jí dali šanci poučit se z této krize. Jako nesmírně pozitivní vnímám v této oblasti větší ochotu biskupů k otevřenému dialogu, důraz na ochranu zranitelných osob, důslednější trestání viníků, poskytování odborné pomoci obětem, jakož i respekt k presumpci neviny a prevenci nepřijatelného chování, která je nově běžnou součástí trvalé kněžské formace. Všem, kdo by o tom snad pochybovali, říkám s jistotou, že problém nespočívá v celibátu. Ten je naopak pro církev i jednotlivé kněze neocenitelným Božím darem a zdrojem jejich duchovní plodnosti. Mnohem spíše zde máme co dělat s důsledky neřešené frustrace některých duchovních, která spočívá ve stavu vnitřní prázdnoty, pocitu vlastní zbytečnosti, ztrátě chuti k apoštolské práci, pocitu útlaku a únavy při plnění povinností nebo redukci kněžské služby na mechanické vykonávání vnějších gest bez účasti srdce. Odtud pak pochází proces bloudění, jež narušuje niterné touhy, senzibilitu a cítění zasvěceného člověka a vede ho k laciným kompenzacím, jež hrozí zničit život jemu i těm, které by měl ve jménu Kristově otcovsky doprovázet.

Co s tím můžeme dělat? Především děkujme Pánu, že nás neopouští a prostřednictvím očistného ohně trpělivého odkrývání pravdy připravuje pro svou církev čas nové duchovní svěžesti a přitažlivé krásy. Taky se nezapomínejme modlit za všechny kněze, bohoslovce a misionáře, neboť je známo, že nepřítel soustředí právě na ně svoji úskočnou pozornost. Postní dobu přípravy na Velikonoce prožijme každý na svém místě s pohledem upřeným k Ukřižovanému. A v neposlední řadě se horlivě snažme o takový život své rodiny a farnosti, který bude hodný jména „křesťan“.

Žehná vám otec Tomáš   

KE STAŽENÍ: Kaštánek 1/2022