Ředitel Tiskového úřadu Svatého stolce Matteo Bruni odpověděl dnes dopoledne na otázky novinářů týkajících se nemoci emeritního papeže Benedikta XVI.
Zde je oficiální prohlášení: Pokud jde o zdravotní stav emeritního papeže, za kterého papež František na konci dnešní ranní generální audience požádal o modlitby, mohu potvrdit, že v posledních hodinách došlo ke zhoršení v důsledku postupujícího věku. Situace je v současné době pod kontrolou, neustále ji monitorují lékaři.
Po skončení generální audience se papež František vydal do kláštera Mater Ecclesiae za Benediktem XVI. Připojme se k němu v modlitbě za emeritního papeže.
ŘÍJEN 2022: Modleme se za představitele Ruské federace, aby zastavili spirálu násilí a smrti na Ukrajině, i za představitele Ukrajiny, aby zůstali otevřeni seriózním návrhům na mír.
Papež František o první říjnové neděli s odkazem na Pannu Marii Růžencovou z Pompejí věnoval celý svůj projev výzvě k ukončení války na Ukrajině. Připomněl to, co řekl na závěr mše svaté při své nedávné cestě do Kazachstánu: „Nezvykejme si na válku, nerezignujme!“ Podobně ruští katoličtí biskupové po částečné mobilizaci Ruské federace dne 21. září vydali prohlášení, v němž podrobně popisují učení církve o válce. „Válka nikdy nebyla a ani nebude prostředkem k řešení problémů mezi národy.“ Citovali nezapomenutelnou výzvu Pia XII. během druhé světové války: „Nic není ztraceno mírem, vše je ztraceno válkou.“ „Tvrdá konfrontace na Ukrajině,“ uvádí se v prohlášení, které podepsal moskevský metropolita Paolo Pezzi, „se zvrhla v rozsáhlý válečný konflikt, který si již vyžádal tisíce obětí, podkopal důvěru a jednotu mezi zeměmi a národy a ohrožuje existenci celého světa.“ S odkazem na katechismus, který uznává použití války jako legitimní formu obrany, zdůrazňují, že rozhodnutí o účasti musí být záležitostí individuálního svědomí. Rovněž se dovolávají ústavy Ruské federace, která chrání svobodu svědomí těch občanů, kteří z náboženských důvodů nebo z důvodů svědomí válčit se zbraní v ruce nemohou a nechtějí. Prohlášení poskytuje vodítko pro přibližně 240 000 katolíků v Rusku, kteří tvoří 0,2 procenta jeho populace, uprostřed chaotické mobilizace 300 000 záložníků na podporu invaze na Ukrajině. Ruská vláda trvala na tom, že povolá pouze ty, kteří mají vojenské zkušenosti, ale zprávy naznačují, že mnoho odvedenců nemá žádný výcvik nebo je po důchodovém věku. Velké množství mladých Rusů opouští zemi, aby unikli odvodu, přičemž komentátoři a úředníci naznačují, že výhrada svědomí se rovná dezerci. Při protestech proti návrhu byly zatčeny stovky lidí. Ruští biskupové znovu potvrzují imperativ svědomí pro všechny katolíky a absolutní zákaz vojenské účasti řeholníků. Reagovali tím na pokusy o nuceném narukování několika ruských, povětšinou ruskému režimu nepohodlných pravoslavných kněží. Papež František směřuje tok našich modliteb tímto směrem, když říká: „Moje výzva je určena především prezidentu Ruské federace, kterého prosím, aby zastavil tuto spirálu násilí a smrti, a to i v zájmu svého lidu.“ Přidejme se ke katolíkům v celé Ruské federaci, kteří se modlí a postí za mír, i k jejich kněžím, kteří na tento úmysl pravidelně slouží mše svaté.
Milí farníci, pečlivě a bez předsudků čtěme – pokud možno – celé VYSTOUPENÍ PAPEŽE FRANTIŠKA NA ZAHÁJENÍ VII. KONGRESU VEDOUCÍCH PŘEDSTAVITELŮ SVĚTOVÝCH A TRADIČNÍCH NÁBOŽENSTVÍ. Takového vůdce nám mohou bratři nekatolíci a všichni nekřesťané právem závidět! +OT
Nur-Sultan, Kazachstán, 14. září 2022
Bratři a sestry!
Dovolte mi, abych vás oslovil těmito přímými a známými slovy: bratři a sestry. Takto vás chci pozdravit, náboženští představitelé a autority, členové diplomatického sboru a mezinárodních organizací, zástupci akademických a kulturních institucí, občanské společnosti a různých nevládních organizací, ve jménu bratrství, které nás všechny spojuje jako syny a dcery téhož nebe.
Tváří v tvář tajemství nekonečna, které se nad námi tyčí a přitahuje nás, nám náboženství připomínají, že jsme tvorové: nejsme všemocní, ale ženy a muži na cestě ke stejnému nebeskému cíli. Stvoření, které sdílíme, tak zakládá pospolitost, skutečné bratrství. Připomíná nám, že smysl života nelze redukovat na naše osobní zájmy, ale že je zapsán v bratrství, které nás odlišuje. Rosteme jen s ostatními a díky ostatním. Drazí představitelé a zástupci světových a tradičních náboženství, nacházíme se v zemi, kterou po staletí procházely velké karavany: proplétaly se zde mnohé příběhy, myšlenky, víry a naděje, mimo jiné i prostřednictvím starobylé Hedvábné stezky. Kéž se Kazachstán opět stane zemí setkání těch, kteří jsou si vzdáleni. Kéž otevře nový způsob setkávání, jehož středobodem budou lidské vztahy: úcta, upřímnost v dialogu, nepostradatelná hodnota každého člověka, spolupráce; bratrská cesta ke společnému míru.
Včera jsem si vypůjčil obraz dombry, dnes bych rád spojil tento hudební nástroj s hlasem nejslavnějšího básníka země, otce její moderní literatury, pedagoga a skladatele, který je často zobrazován s dombrou. Abaj (1845-1904), jak je lidově nazýván, nám zanechal spisy prodchnuté religiozitou, v nichž prosvítá nejlepší část duše tohoto národa: harmonická moudrost, která touží po klidu a bádání, pokorně se táže, touží po moudrosti hodné člověka, nikdy se neuzavírá do těsných a úzkoprsých vizí, ale je ochotna nechat se inspirovat mnohostrannými zkušenostmi. Abaj nás provokuje nadčasovou otázkou: „Co je to za krásu života, když se nejde do hloubky?“ (Poezie, 1898). Jiný básník se zamýšlel nad smyslem existence a vložil do úst pastýře z těchto bezbřehých asijských zemí stejně zásadní otázku: „Kam směřuje toto mé krátké putování?“ (G. LEOPARDI, Canto notturno di un pastore errante dell’Asia). Právě takové otázky vyvolávají potřebu náboženství, připomínají nám, že my lidé neexistujeme ani tak proto, abychom uspokojovali pozemské zájmy a spřádali vztahy čistě ekonomické povahy, ale abychom šli společně jako poutníci s pohledem obráceným k nebi. Potřebujeme najít smysl v nejzazších otázkách, pěstovat spiritualitu; potřebujeme, jak říká Abaj, udržovat „duši bdělou a mysl jasnou“ (Slovo 6).
Bratři a sestry, svět od nás očekává příklad bdělé duše a jasné mysli, očekává autentickou religiozitu. Nastala hodina probuzení z fundamentalismu, který znečišťuje a rozkládá každé vyznání, hodina projasnění a soucitu srdce. Je však také načase odkázat do učebnic dějepisu diskurzy, které u nás i jinde příliš dlouho pěstovaly vůči náboženství podezíravost a pohrdání, jako by bylo destabilizujícím faktorem moderní společnosti. V těchto místech je dobře známo dědictví státního ateismu, který byl vnucován po desetiletí, ta utlačovatelská a dusivá mentalita, pro niž pouhé použití slova „náboženství“ vyvolávalo rozpaky. Ve skutečnosti náboženství nejsou problémem, ale součástí řešení harmoničtějšího soužití. Hledání transcendence a posvátné hodnoty bratrství může inspirovat a osvětlit volby, které je třeba učinit v kontextu geopolitických, sociálních, ekonomických, ekologických, ale v jádru i duchovních krizí, které procházejí mnoha dnešními institucemi, dokonce i demokraciemi, a ohrožují bezpečnost a harmonii mezi národy. Potřebujeme tedy náboženství, které by reagovalo na žízeň světa po míru a touhu po nekonečnu, která přebývá v srdci každého člověka.
Proto je nezbytnou podmínkou skutečně lidského a integrálního rozvoje náboženská svoboda. Bratři a sestry, jsme svobodná stvoření. Náš Stvořitel pro nás „ustoupil stranou“, takříkajíc „omezil“ svou absolutní svobodu, aby i z nás učinil svobodné tvory. Jak tedy můžeme v jeho jménu něco vnucovat bratrům? „I když věříme a klaníme se,“ učil Abaj, „nesmíme říkat, že můžeme ostatní nutit, aby věřili a klaněli se“ (Slovo 45). Náboženská svoboda je základním, primárním a nezadatelným právem, které je třeba podporovat všude a které se nemůže omezovat pouze na svobodu vyznání. Ve skutečnosti má každý člověk právo veřejně svědčit o svém přesvědčení: předkládat je, aniž by je kdy vnucoval. To je dobrá praxe hlásání, která se liší od proselytismu a indoktrinace, od nichž se má každý držet daleko. Odsunutí nejdůležitějšího životního vyznání do soukromé sféry by společnost připravilo o nesmírné bohatství; naopak upřednostňování kontextů, v nichž spolu náboženské, etnické a kulturní rozmanitosti žijí v úctě, je nejlepším způsobem, jak posílit specifické rysy každé z nich, sjednotit lidské bytosti, aniž by se uniformovaly, podpořit jejich nejvyšší aspirace, aniž by se utlumily jejich podněty.
Vedle nesmrtelné hodnoty náboženství je zde tedy i hodnota aktuální, kterou Kazachstán obdivuhodně podporuje tím, že již dvacet let hostí tento kongres světového významu. Letošní setkání nás vede k zamyšlení nad naší rolí v duchovním a sociálním vývoji lidstva v období po pandemii.
Pandemie spojená se zranitelností a hledáním léku představuje první ze čtyř globálních výzev, které bych rád nastínil a které vyzývají všechny – ale zejména náboženství – k větší jednotě. Covid-19 nás všechny postavil na roveň. Uvědomili jsme si, že, jak řekl Abaj, „nejsme demiurgové, ale smrtelníci“ (tamtéž): všichni jsme se cítili křehcí, všichni jsme potřebovali pomoc; nikdo nebyl zcela samostatný, nikdo nebyl zcela soběstačný. Nyní však nemůžeme promarnit potřebu solidarity, kterou jsme pocítili, tím, že budeme pokračovat, jako by se nic nestalo, aniž bychom se nechali vyzvat k tomu, abychom společně řešili naléhavé otázky, které se týkají všech. Náboženství k tomu nesmí být lhostejná: jsou povolána k tomu, aby stála v první linii a podporovala jednotu tváří v tvář zkouškám, které hrozí ještě větším rozdělením lidské rodiny.
Ke 2. Světovému dni seniorů (24. 7. 2022) publikoval papež František poselství s názvem „JEŠTĚ VE STÁŘÍ BUDOU PŘINÁŠET UŽITEK“ (Žalm 92,15).
V naší farní rodině tuto oslavu přenášíme na neděli po svátku sv. Anny – patronky obce Císařov. Poutní mše u kapličky začíná v neděli 31. 7. dopoledne v 10:45.
______________________________
Moje milá, můj milý!
Slova žalmisty: „Ještě ve stáří budou přinášet užitek“ (92,15) jsou dobrou zprávou, skutečným „evangeliem“, tedy „radostnou zvěstí“, kterou můžeme světu hlásat u příležitosti druhého Světového dne prarodičů a seniorů. Jsou v rozporu s tím, co si o tomto období života myslí svět, a také s rezignovaným postojem některých z nás starších lidí, kteří od budoucnosti už nic neočekáváme.
Mnoho lidí se stáří bojí. Považují je za jakousi nemoc a jakémukoli kontaktu s ní je lepší se vyhnout. Myslí si, že staří lidé nejsou jejich starostí a měli by pobývat odděleni, třeba v domovech nebo v zařízeních, kde se o ně postarají, abychom o ně nemuseli pečovat my. Je to „kultura skartace“: mentalita, která nám dává pocítit, že se lišíme od těch nejslabších a zranitelných, že se nás nedotýká jejich křehkost a že jsme od „nich a „jejich“ problémů odděleni. Písmo nás učí, že ve skutečnosti je dlouhý život požehnáním a staří lidé nejsou vyděděnci, kterým je třeba se vyhýbat, ale živoucí znamení Boží laskavosti, která daruje život v hojnosti. Požehnaný domov, který opatruje starého člověka! Požehnaná rodina, která ctí své prarodiče!
