Blíží se 6. neděle velikonoční (14. 5.), která bude v katolické církvi věnována modlitbám za pronásledované křesťany. Křesťané považují náboženskou svobodu za nejdůležitější ze všech lidských práv, protože přímo souvisí s věčným osudem člověka, se smyslem života v čase a věčnosti. Náboženská svoboda znamená, že každý člověk může svobodně vykonávat, hlásat a také měnit svou víru, aniž by mu v tom bránila společnost a stát.

Z 240 milionů na 360 milionů vzrostl za poslední tři roky počet pronásledovaných křesťanů ve světě. Každý sedmý křesťan trpí nějakou formou útlaku nebo diskriminace. Mučedníků pro víru bylo v loňském roce více než pět tisíc. Další 4542 křesťané byli vězněni bez procesu  téměř vždy na základě smyšlených obvinění. Bylo zaznamenáno 2110 útoků na kostely a křesťanské budovy. Zeměmi extrémního pronásledování jsou  Severní Korea, Somálsko, Jemen, Eritrea, Libye, Nigérie, Pákistán, Irán, Afghánistán, Súdán a Indie. Nejčastější příčinou diskriminace je radikální islám, etnické konflikty v Africe, represe ze strany komunistických režimů a hinduistický extrémismus v Indii. V Indii jsou křesťané napadáni, biti, vyháněni a zároveň jsou nejčastější obětí obchodu s lidmi. Jednou ze zemí s extrémním pronásledováním je Nigérie, kde byly v poslední dekádě zavražděny desetitisíce křesťanů a statisíce byly násilně vysídleny. Protikřesťanské útoky džihádistů zaznamenáváme v dalších zemích subsaharské Afriky. Tragická je situace arménských křesťanů v Náhorním Karabachu, který z velké části obsadil Ázerbajdžán a křesťany na zbylém území se snaží blokovat. Nekončícím utrpením procházejí křesťané v Sýrii, kteří s lidem Sýrie nesou těžké následky války a sankcí uvalených Západem. Zprávy o únosech, nucených sňatcích a islamizaci nezletilých nemuslimských dívek v Pákistánu a dalších islámských zemích jsou na denním pořádku. Pod tlak se dostávají křesťané i na Západě. Herbert Meier, bývalý mezinárodní prezident CSI (Křesťanská mezinárodní solidarita), pronesl již před 17 lety tato stále platná slova: „Svoboda svědomí, vědeckého bádání a tolerance patří neodmyslitelně k dědictví západních zemí. Je formulována v přirozeném právu a je s ním nerozlučně spojena. Díky tomu stála Evropa po staletí v první linii. Dnes ale vidíme, že se toto dědictví Evropy ztrácí a věřící křesťané jsou konfrontováni s dvěma hrozbami – stále agresivnějším sekularismem a relativismem, a na druhé straně s rostoucím vlivem islámských skupin.“

Pozornost veřejnosti

Je příznačné pro sekularizovaného „ducha doby“, že utrpení a svědectví křesťanů, jakkoliv velké a zřetelné, není v centru pozornosti veřejnosti. Mnohé náboženské násilí na křesťanech je politiky, médii ale i některými náboženskými představiteli prezentováno jako etnický konflikt nebo spor o půdu.

Důležitost modlitby

V době, která se považuje za moderní, osvícenou a progresívní, máme povinnost být na straně lidí, kteří jsou za svou víru, šikanováni, biti, mučeni a vražděni. Solidarita s pronásledovanými má biblický základ v prvním listu apoštola Pavla Korintským – „Trpí-li jedna část, trpí s ní části všechny“ (12.26). V praktické rovině jsou křesťané často jediní, kdo mohou pomoci. Buďme proto s pronásledovanými křesťany v modlitbách alespoň o 6. neděli velikonoční!

Monika Kahancová, výkonná ředitelka české pobočky CSI

KE STAŽENÍ: List arcibiskupa Jana Graubnera o způsobu využití celostátní sbírky na pronásledované křesťany

Modleme se za otevření srdcí celého mezinárodního společenství, aby se zasadilo o ukončení války mezi Ruskem a Ukrajinou i všech konfliktů, které svět poskvrňují krví.
 
Papež František se během svého poselství Urbi et orbi na letošní Boží hod velikonoční modlil: „Pomoz milovanému ukrajinskému lidu na cestě k míru a ruský lid zalij velikonočním světlem. Utěšuj raněné a ty, kdo ve válce ztratili své blízké, a dej, aby se zajatci mohli bezpečně vrátit ke svým rodinám. Otevři srdce celého mezinárodního společenství, aby se zasadilo o ukončení této války a všech konfliktů, které svět poskvrňují krví, počínaje Sýrií, která stále čeká na mír. Podpoř ty, kteří byli postiženi silným zemětřesením v Turecku a v Sýrii.“ Svatý stolec se v posledních měsících opakovaně zasazoval o výměnu válečných zajatců. Diplomatické snahy Svatého stolce o zprostředkování míru ve válce, která trvá již téměř čtrnáct měsíců, byly zatím neúspěšné. Papež ve svém projevu vyzval k aktivnější roli mezinárodního společenství při hledání míru na Ukrajině i v dalších konfliktech ve světě.

Papež pokračoval: „Pospíchejme … Pospěšme si!“ Vyzdvihl ty země, které „nabízejí pomoc a přijetí lidem prchajícím před válkou a chudobou“. Je potěšitelné, že k nim lze přičíst i Českou republiku. Kdy budou naše modlitby vyslyšeny? ptají se oprávněně mnozí. Nyní více než kdy jindy potřebujeme v této zkoušce prožívat příslib: „Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti.“ (Řím 8,26) Hlas Ducha je silnější než náš hlas. Proto je na prvním místě třeba stále obnovovat naše zasvěcení, aby v nás Duch byl silnější. Duch také působí, že modlitba každého z nás jednotlivě se může stát modlitbou nás všech společně. Při modlitbě za mír jsme si vědomi toho, že je to ona, která nás vytrhává z naší letargie. Vytrvat v modlitbě v síle Ducha je podmínkou, abychom dosáhli vyslyšení našich proseb. Proto častěji než jindy prosme o novou podobu blízkosti Kristova Srdce, v němž budeme hledat a nacházet odpovědi. Proto volejme: Maranatha, Pane, přijď!

VELKOPÁTEČNÍ OBŘADY NÁS KAŽDOROČNĚ VEDOU K UCTÍVÁNÍ SVATÉHO KŘÍŽE KRISTOVA. ZÁROVEŇ S TÍMTO LITURGICKÝM PROJEVEM NAŠÍ LÁSKY K PÁNU JEŽÍŠI MŮŽEME V DEN JEHO VYKUPITELSKÉ SMRTI VYKONAT KONKRÉTNÍ GESTO SOLIDARITY S KŘESŤANY, KTEŘÍ ŽIJÍ VE SVATÉ ZEMI. O AKTUÁLNÍ DŮLEŽITOSTI TRADIČNÍ SBÍRKY SE DOZVÍTE VÍCE V DOPISE, KTERÝ K NÁM PŘIŠEL Z ŘÍMA.

Vážený bratře v biskupském úřadu, drazí bratři a sestry,

Ve vyprávění o utrpení Páně na Velký pátek slyšíme mezi znameními provázejícími Ježíšovu smrt zprávu: „Chrámová opona se roztrhla ve dví shora dolů, země se zachvěla a skály se rozpadly“ (Mt 27,51-52). Právě když se lidstvo pomalu vzpamatovávalo z následků pandemie, před několika týdny jsme byli svědky otřesů způsobených strašlivým zemětřesením. Bylo cítit i v Jeruzalémě a způsobilo velké škody a velmi vysoký počet obětí v Sýrii a v jižním Turecku, v zemích, které navštívili apoštolové a kde vzkvétalo rané křesťanství s vynikajícími mnišskými a eremitskými tradicemi. Všichni jsme vděčni teologickým školám, které tam vzkvétaly a přispěly k rozvoji chápání Kristova tajemství, i když o nich často nevíme kvůli pronásledování, které je zahubilo.

K dramatu války, která v Sýrii trvá již více než dvanáct let, se přidaly silné seismické otřesy, které způsobily zřícené budovy. Mnozí naši bratři a sestry ve víře a v lidskosti čelili novému exodu ze svých domovů, tentokrát už ne ze strachu před bombami nebo z toho, co znamenala invaze na Ninivskou planinu v Iráku, ale proto, že se třásly samotné jejich domy. Útočiště rodin a intimní příbytky jejich nejhlubších citů čelily riziku, bohužel často realizovanému, že se promění ve smrtící hrobky.

Zpustošení dlouhé války a nedávné zemětřesení znovu obnažily křehkost jistot, jimž lidstvo svěřuje svou naději, a nutí nás silněji pocítit touhu zakořenit ve skále Boží věrnosti v Pasše Krista, mrtvého a vzkříšeného. Před několika týdny jsme byli v Jeruzalémě svědky znesvěcení jeho obrazu fanatickým vandalem v kostele Bičování podél Via Dolorosa (Křížová cesta) – viz zahraniční reportáž níže.

Tento zohavený krucifix nás vybízí, abychom si uvědomili bolest mnoha našich bratří a sester, kteří viděli těla svých blízkých umučená pod sutinami nebo zasažená bombami. Jsme povoláni jít po křížové cestě ruku v ruce s nimi a vědět, že v každé době není každý hrob, stejně jako hrob v bazilice Vzkříšení ve Svatém městě, posledním slovem o životě člověka. Vzácná přítomnost bratří františkánů z Kustodie (duchovní správy) Svaté země nejen zaručuje údržbu svatyní, ale také chrání život křesťanských komunit, které jsou často v pokušení ztratit své povolání být velikonočním lidem v zemích požehnaných přítomností Vykupitele.

V posledních týdnech se mnohé domy františkánů a františkánek, stejně jako domy jiných řeholních řádů a kongregací, staly stany a přístřešky pro vysídlené osoby v Sýrii i v Turecku. Obecněji řečeno, v celé Svaté zemi zůstávají zdrojem naděje tím, že se starají o nejmenší, vzdělávají školáky a mládež, doprovázejí matky v nesnázích, pečují o staré a nemocné lidi a také nabízejí projekty bydlení pro nové rodiny a vytvářejí pracovní místa, takže se vyplatí nadále zůstávat v místech spásy.

Pokračování textu Proč konáme v kostele sbírku na Velký pátek? →