Arcibiskup Visvaldas Kulbokas zůstává na nunciatuře v ukrajinském hlavním městě, kde sdílí osud milionů civilistů, kteří hledají útočiště před bitvou, jež se ve městě rozvinula: “Zajímalo by mě, jak si lidé za několik dní poradí s nemocnými a s jídlem, jak budou reagovat děti, které utrpěly toto násilí? Jako křesťan se snažím všem pomáhat, aby věřili v bratrství a úctu k druhým”, řekl vatikánským médiím.
Alessandro De Carolis – Vatican News
Vaše Excelence, s velkým znepokojením a bolestí sledujeme, co se děje na Ukrajině. Jste v Kyjevě, který se stal dějištěm bojů: co nám můžete říci o situaci, kterou zažíváte?
Toto je moje hlavní starost: Kyjev, kde jsem a odkud mluvím, je velké město s necelými třemi miliony obyvatel a v těchto dnech je zcela ochromeno válečnými událostmi. Kromě raket, které prolétávají kolem, a lidí, kteří se ukrývají, jak jen mohou, ve sklepích a podzemních stanicích metra, mě napadá otázka: Co dělají nemocní? Nemocní s jakýmkoli druhem nemoci, protože se těžko pohybují, těžko se dopravují, těžko hledají péči… Jak to dělají?
Zprávy přicházející z Ukrajiny vykreslují Kyjev jako město duchů, kde je nyní kromě zdravotní péče obtížné sehnat také jídlo a vodu…
Ano, protože všichni věděli, že se blíží těžké dny, snažili se nahromadit zásoby potravin, ale ty vydrží jen několik dní, takže vyvstává otázka: co se stane, když bude tato situace trvat déle? Protože teď není možné dostat k zásobám a je riskantní zůstávat v bytech, ve společných prostorách… Dokonce i my, na nunciatuře, se snažíme pobývat v nižších patrech, kde je menší riziko zásahu. A tak je ještě těžší vyjít ven a najít nějaké otevřené obchody, ale nezdá se mi, že by byly otevřené nebo že by byly schopné se zásobovat, protože i silnice jsou odříznuté… Co bude za pár dní, je velká otázka.
Vidíme fotografie a videa lidí, kteří se uchýlili do sklepů a podzemních tunelů, zejména mnoha žen a dětí, které jistě nechápou, co jim náhle narušilo život…
To je další velká otázka. Jakou budoucnost my, dospělí, připravujeme těmto dětem? Dospělý člověk se totiž možná dokáže prodrat utrpením, ale dítě… Už jsem se setkal s lidmi v Itálii a dalších evropských zemích, kteří vyrůstali za druhé světové války a dodnes z toho mají trauma… Dnes ráno jsem přemýšlel o dětech z Kyjeva: až vyrostou, jaký postoj budou mít k ostatním, když prožily první dny, měsíce, roky svého života pod palbou, pod raketami? To je další velmi důležitá otázka…
Jak se vám všem daří na nunciatuře?
Na nunciatuře víme, že se nacházíme v obytné rezidenční čtvrti, a proto nejsme bezprostředně vystaveni tomu, co se děje na hlavních městských tepnách. Slyšíme však prolétávající rakety, výbuchy, boje v okolí… I my, zaměstnanci nunciatury, jsme v nižších patrech, připraveni uchýlit se do suterénu, kdybychom viděli, že je to náhle nezbytné. Modlíme se za sebe, za druhé, za mír, za obrácení všech.
K čemu byste rád vyzval?
Spíše než výzvu pokládám Bohu otázku: Co mi v této situaci říká věčný Bůh? Co mám se sebou dělat? A jako křesťan chápu, že se neděje nic, co by bylo skryto před Pánem Ježíšem, a že i v tak těžké situaci je mým posláním usilovat o vlastní obrácení, ale také se snažit pomáhat druhým. „Ostatní“ znamená „všichni“: aby se obrátili a dokázali zajistit nejen mír, ale i bratrství a vzájemnou úctu.
Církev se modlí za mír na Ukrajině a na výzvu papeže Františka se za něj bude modlit zvláště 2. března…
Pro nás je 2. březen ještě daleko, musíme se ho dožít. Modlíme se za mír v každé chvíli, protože nás k tomu tento okamžik podněcuje, vyvolává tuto intenzivní modlitbu, která se svěřuje Pánu a Panně Marii, Matce všech: Matce všech, nejen křesťanské církve. Jako křesťané víme, že muslimové mají k Panně Marii velkou úctu, a proto se připojme také k jejich modlitbě, aby se Panna Maria za nás všechny přimlouvala.
