Ohlédnutí v půli cesty

Milí farníci, březnový nástup celostátní karantény byl pro naše společenství velice složitou zkouškou. Množství informací, restriktivních opatření vlády a rychlost změn, které jsme museli denně zpracovat, se nedá srovnat s ničím, co bychom znali odjinud. Omlouvám se, pokud jsem přitom někomu z vás nechtěně ublížil nebo nebyl k zastižení, když jste mě potřebovali. Snažil jsem se, seč mi síly stačily, abych vás uprostřed probíhající bouře aktivně doprovázel a vedl ke Kristu, který je naším bezpečným Přístavem a věrným Spasitelem.

Dovolte, abych dnes vyslovil zvláštní poděkování sestrám a bratřím, kteří během nouzového stavu opakovaně přicházejí do Ježíšovy blízkosti vést duchovní boj při adoraci proti koronaviru, zajišťují denní otvírání a zavírání chrámu, provádějí jeho úklid a dezinfekci, nabídli mi svoji připravenost k eventuální výpomoci při podávání svatého přijímání, při vší práci se doma obětavě věnují dětem a telefonují seniorům, více než dosud se modlí, postí a konají pokání. Z celého srdce děkuji také vám, drazí přátelé, kteří mi pomáháte předávat informace o dění ve farnosti věřícím bez připojení k internetu, podíleli jste se na tvorbě společného programu pro slavení Velikonoc nebo jste si ho vzali za svůj, pracujete na lepším využití farních zahrad a v neposlední řadě šijete roušky k rozdávání potřebným. Děkuji všem, kdo jste si po celou dobu omezeného přístupu na bohoslužby udrželi živý kontakt s děním v církvi a také projevujete zájem o účast na mši za zavřenými dveřmi. Jste skvělí a naše farní rodina ve vás bude mít i do budoucna velkou oporu.

Náhlý výpadek velké části tradičních způsobů naší komunikace a společné modlitby, požadavek na iniciativnější prožívání víry v rodinách a omezený přístup ke svátostem – zejména ke svátosti smíření – způsobily většině z nás svého druhu duchovní šok, ze kterého se budeme ještě chvíli vzpamatovávat. Zároveň jsme ale – jak doufám – také nově objevili některé starobylé poklady naší víry (např. smíření s Bohem mimo zpověď skrze dokonalou lítost a časté duchovní svaté přijímání), podobně jako nutnost docenit v duchovním životě prostředky moderní komunikace a zdravou tvořivost. Celá společnost se v těchto mimořádných týdnech učí větší flexibilitě, tj. schopnosti tvořivě se přizpůsobovat novým životním podmínkám. Troufnu si tvrdit, že náš církevní svět, který je znám nejen svojí úctyhodnou tradicí, ale i velkou setrvačností, nepružností a neochotou ke změnám, potřeboval prožít tuto koronavirovou lekci víc než kdokoli jiný. Katechismus učí, že Bůh nikdy nedopouští žádné zlo, z něhož by nedokázal vy-těžit ještě větší dobro (čl. 324). Mysleme na tuto pravdu tváří v tvář těžkostem – zvláště ekonomickým, školním, profesním a zdravotním – které máme teprve před sebou.

Náhradní pochod pro život v Rokytnici (18.4.)

Na závěr bych rád v této velikonoční době připomněl cennou zkušenost první křesťanské generace, kterou k její odvážné misii v pohanském prostředí podnítila studená sprcha náboženského a politického pronásledování v Jeruzalémě (Sk 8). Modlím se, abychom také my na své cestě zpět k normálnímu životu po pandemii nepromarnili příležitost a s nadšením vykročili po nových cestách naší misie pro 21. století.

S přáním pokoje
otec Tomáš