Archiv pro rubriku: Vychází nový Kaštánek

Poklady stáří

Milí čtenáři, je to už hodně dlouho, co jsem jako kaplan valašskoklobúcký vyrazil se svými rodiči zimní krajinou bohatou na sníh běžkovat. Při řeči došlo i na vážná témata. Tatínkovi, který si postěžoval na přibývající léta a stesk po učitelské profesi, jsem předložil sportovní podobenství. Pobyt člověka na zemi se dá při troše fantazie přirovnat k hokejovému zápasu. Jako se hokej hraje na třetiny po dvaceti minutách, tak se náš život obvykle dělí na tři velká (podobně dlouhá) období: čas růstu a dospívání, zaměřený na studium a hledání vlastního místa na Zemi (cca 25-30 let), produktivní období před odchodem do důchodu, zaměřené na práci, rodinu a věrnost velkým závazkům (cca do 60) až nakonec, dá-li Pán, přijde stáří jako závěrečná etapa, zaměřená na předávání zkušeností, pokorné přijímání ztrát a intenzivní duchovní život. Každé z těchto období má své vlastní priority a význam, ale celkové hodnocení života – stejně jako při hokeji – velmi často závisí na úsilí vynaloženém v posledních minutách, dnech a letech. Mám za to, že závěrečná „třetina“ života je svým způsobem nejdůležitější. Důchodový věk člověka není určen k pěstování nostalgie vůči pohádce mládí, kterou nenávratně odvál čas, ani k dohánění toho, co jsme na světě nestihli užít kvůli práci a výchově dětí. Aktivně prožívané stáří by spíš mělo být časem zvědavého vyhlížení cílové pásky, radosti z dosažení průběžných výsledků a sbírání sil pro velké finále.

Na cestě životem jdou mladí a staří vedle sebe a navzájem se potřebují. Slovníkem papeže Františka nám církev připomíná, že „jedině díky staré generaci mohou mladí lidé objevit své kořeny a jedině díky mladým mohou staří lidé znovu snít.“ Ani v odlišných podmínkách dnešní doby bychom neměli ztratit cit pro hodnotu mezigeneračního soužití, které ještě nedávno patřilo v našich krajích k normálu. Každý grunt na vsi míval výměnek, nebo aspoň nějakou vedlejší světničku, aby mohli staří rodiče žít a dožít mezi svými. Vědomé rozhodnutí zůstat stárnoucím členům rodiny nablízku – i za cenu určitých osobních obětí – není důležité jen pro jednu stranu. Reálná blízkost stařečků a stařenek se totiž až na výjimky blahodárně projevuje tím, že do atmosféry našich životů přirozeně vnáší vzácné koření hlubší solidarity a lidskosti. Cenné je také svědectví, které nám mohou všichni senioři nabídnout ve své křehkosti. Stáří lze totiž chápat v duchovním horizontu jako věk příhodný pro spolehnutí se na Boha. Když slábne tělo, paměť i jiné schopnosti, ukazuje se reálná závislost člověka na Bohu, a ten se tak stává pro všechny kolem sebe jakýmsi zrcadlem volajícím k modlitbě. Být nablízku prarodičům velmi často znamená spojit své síly s láskou církve, která díky zkušenosti Velikonoc umí smysluplně doprovázet lidi až na samotný práh smrti. Přitom je důležité vědět, že „člověk, který stárne, se neblíží ke konci, nýbrž k tajemství věčnosti. Aby mu porozuměl, potřebuje se přiblížit Bohu a žít ve vztahu s Ním.“ (papež František)

Farní den v Císařově 2019

Co platí v rodině, dá se vztáhnout i na společnost jako celek. Ruku v ruce s tím, jak bude vzhledem k demografickému vývoji a pokroku medicíny průměrný věk obyvatel narůstat, neměli bychom jen rozšiřovat kapacity specializovaných pobytových zařízení, kde se staří lidé často cítí opuštění, smutní a v podstatě zbyteční. Spíše se učme opravdově doceňovat poklady stáří a hledejme cesty k zajištění asistenční kontinuity mezi vlastní domácností seniorů a externími službami bez dramatických zlomů (domácí zdravotní péče). Věnujme čas naslouchání příběhům, které uchovala paměť našich sousedů – jejichž tváře ozdobil čas vráskami a stříbrem ve vlasech – dokud nám je mohou vyprávět.

Žehná vám otec Tomáš

KE STAŽENÍ:
Kaštánek 2/2021