Archiv pro rubriku: Vychází nový Kaštánek

Pastýřský list na rozloučenou

Drazí přátelé, když jsem před 30 lety přijímal úřad olomouckého arcibiskupa, řekl jsem tehdy v nástupní homilii: Slavíme mši svatou za církev, za místní církev této diecéze, která dostala nového biskupa. My nejen prosíme za církev, my ji prožíváme. Shromážděni v této starobylé katedrále zakoušíme radost společenství bratří a sester spojených v Ježíšově jménu. V srdci mi znějí slova svatého Petra: „Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví“; nebo Pavla: „Jste Boží chrám a bydlí ve vás Boží duch“; nebo svatého Jana ve Zjevení: „Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu… a ukázal mi svaté město… jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností.“ Zažívat radost z církve znamená zažívat radost z Boha přítomného v církvi, v našem společenství, v nás samých. Církev jako viditelný chrám Boží, naplněný Duchem Svatým, tajemné Kristovo tělo, složené z nás jako údů a proniknuté Svatým Duchem, je působivé znamení pro svět. Je jako svátost, která pomáhá lidem hlouběji se spojit s Bohem i mezi sebou navzájem, jak říká Druhý vatikánský koncil. Posvátná liturgie hovoří o vznešené církvi, městě postaveném na návrší, vidí ji všichni a ona osvěcuje všechny, v ní září Beránek jako nehasnoucí světlo a ozývá se vděčný zpěv blažených…

Foto: Josef Polehna / Člověk a víra

Mohli jsme si připadat jako zamilovaní, kteří se zasnili, a pak pociťuji lítost, že realita není tak zářivá. Jistě, církev má plno chyb, a dokonce se v ní řeší i skandály. Ale jak by neměla chyby, když jsem v ní já a vy, lidé chybující a hříšní. Ano, je to pravda, říkáme jako realisté, ale přesto se nesmíme bát zahledět do krásy církve, abychom dostali chuť a odvahu do budování právě takové podoby církve, jakou ukazuje sám Pán. Tehdy jsem mluvil o své vizi biskupské služby. Chtěl jsem spolu se svými spolupracovníky a se všemi, kdo byli ochotní se zapojit, být stále zahleděný do krásy Božího města, dívat se na Boží plány tohoto města a realisticky hodnotit současný stav stavby církve na kousku staveniště, kterým je naše diecéze. Její základy u nás jako zkušený stavitel kdysi kladl svatý Metoděj a po něm mnozí další. V posvátné úctě k dílu našich předků, které nás zavazuje, jsme chtěli budovat svůj díl stavby.

Děkoval jsem všem kněžím, řeholníkům i laikům, kteří žili a žijí své křesťanství opravdově, takže Boží milost může skrze ně působit. S velkou úctou jsem se díval na všechny, kteří jednali podle svého svědomí a zachovali věrnost církvi i v těžkých zkouškách, na všechny, kteří nepodlehli kompromisům a dokázali dávat Boha a jeho přikázání na první místo, na všechny, kteří měli odvahu i v těžkých okolnostech budovat církev náročným apoštolátem, ale i na ty, kteří přes své pády a bloudění poctivě hledali pravdu a dokázali dělat pokání. Poukázal jsem na místa zvlažnělá a odcizená Bohu, na lidi, k nimž evangelium ještě neproniklo, protože se nenašli ti, kdo by je hlásali srozumitelnou řečí. Dnes mohu děkovat Bohu za církevní školy, charity, obnovená společenství různých skupin a spiritualit i nové kostely. Boží milost působí stále. Působí taky skrze Vás a já dnes, kdy děkuji Bohu za milost tak dlouhého působení v této diecézi, děkuji taky Vám. Jestli se něco podařilo, bylo to díky Boží milosti a úsilí mnohých, díky široké spolupráci. Duchovní chrám, ve kterém jsme jako živé kameny každý na svém místě, se může stavět jen společně.

Kde se v této stavbě nachází kdokoliv z nás, to připravil Boží plán, ale na nás záleží, jestli jsme kameny pevné, spolehlivé, dobře napojené na své sousedy, opracované podle Božích představ a oživené Duchem Svatým. Čím ochotněji přijímáme Boží slovo a čím rozhodněji mu říkáme své ANO, aby se mohlo vtělit do našich skutků, tím více odpovídáme Boží představě o našem životě, otevíráme se působení Ducha Svatého, stáváme se realizovanými křesťany a máme větší význam pro duchovní chrám, který společně stavíme.

Jako se nemůže skrýt město ležící nahoře, jako se rozsvícené světlo nestaví pod kbelík nebo pod postel, ale na svícen, aby všichni v domě viděli, jako dary Ducha Svatého nejsou dány jednotlivci pro jeho osobní užitek, ale proto, aby jimi sloužil druhým, tak je naše společná práce na budování místní církve službou společnosti, ve které žijeme. Nikdo z nás nemůže odsuzovat ty, kteří – řečeno slovy Písma – sedí ve tmě, ale musíme se ptát: Je tato temnota zaviněná jen jejich slepotou, nebo je spíš vinen ten, kterého Ježíš určil, aby byl světlem, a on dost nesvítí? A tady musím přiznat nejen vlastní chyby, ale i mnoho našich společných dluhů, protože velikost úkolu byla silně převyšující. Prosím o odpuštění Boha i Vás. Úkol, který Vám zůstává, je stále přesahující, ale nebojte se ho. Jde o dílo Boží. Já dnes odcházím na jiné pracoviště, kam mě, jak věřím, posílá Bůh. Vy zůstáváte a Vaše poslání trvá. Modlete se, aby Vám Pán brzy poslal nového biskupa, který vás povede, ale nezapomeňte, prosím, že záleží na Vaší spolupráci s ním, na každém z Vás, a budujte krásný Boží chrám diecéze společně. Pamatujte v modlitbě i na mě, abych své nové poslání zvládl. Já Vám budu nadále každodenně žehnat.

+ Jan Graubner, emeritní arcibiskup olomoucký

KE STAŽENÍ: Kaštánek 2/2022

Pravda vás osvobodí

Milí křesťané a křesťanky, tímto pojmenováním se už od dob apoštola Pavla označují členové originálního náboženského hnutí, původem z Izraele, kteří veřejně uctívají Ježíše Krista – Božího Syna. On pro nás a pro naši spásu sestoupil z nebe a stal se člověkem. Je potěšující, že také na začátku třetího tisíciletí po Kristu stále platí ve světě označení „křesťan“ za velmi rozšířené, ba rostoucí, ačkoliv způsoby uctívání Ježíše se v jednotlivých krajích mohou značně lišit. V České republice se loni před státními úřady otevřeně prohlásilo za křesťany více než milion obyvatel našeho státu. Pravda, není to možná tolik, kolik bychom si přáli, ale ruku na srdce, není to ani málo. Kdybychom se všichni přestěhovali na jedno místo, bude nás přibližně tolik co obyvatel Prahy. Také pohané si během staletí zvykli pohlížet na své křesťanské sousedy s respektem, ba někdy dokonce s jistou dávkou úcty, což připomíná situaci z doby apoštolské: „Všichni (věřící) se jednomyslně shromažďovali v Šalomounově podloubí. Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lidé o nich mluvili s velkou úctou“ (Sk 5,12n).

Foto Petr Hrabovský / Člověk a víra

Výraznou skvrnu na dobré pověsti křesťanského společenství způsobily v posledních dvaceti letech skandály, které jasně ukazují, že náklonnost ke hříchu se bohužel nevyhýbá ani svaté půdě kněžských srdcí. Tváří v tvář zahanbujícím zjištěním v oblasti sexuálního zneužívání, která se ve vztahu k církevním institucím opakovaně objevují ve veřejném prostoru, prosím ty, kdo se cítí na církev naštvaní, ať právem nebo neprávem, aby jí dali šanci poučit se z této krize. Jako nesmírně pozitivní vnímám v této oblasti větší ochotu biskupů k otevřenému dialogu, důraz na ochranu zranitelných osob, důslednější trestání viníků, poskytování odborné pomoci obětem, jakož i respekt k presumpci neviny a prevenci nepřijatelného chování, která je nově běžnou součástí trvalé kněžské formace. Všem, kdo by o tom snad pochybovali, říkám s jistotou, že problém nespočívá v celibátu. Ten je naopak pro církev i jednotlivé kněze neocenitelným Božím darem a zdrojem jejich duchovní plodnosti. Mnohem spíše zde máme co dělat s důsledky neřešené frustrace některých duchovních, která spočívá ve stavu vnitřní prázdnoty, pocitu vlastní zbytečnosti, ztrátě chuti k apoštolské práci, pocitu útlaku a únavy při plnění povinností nebo redukci kněžské služby na mechanické vykonávání vnějších gest bez účasti srdce. Odtud pak pochází proces bloudění, jež narušuje niterné touhy, senzibilitu a cítění zasvěceného člověka a vede ho k laciným kompenzacím, jež hrozí zničit život jemu i těm, které by měl ve jménu Kristově otcovsky doprovázet.

Co s tím můžeme dělat? Především děkujme Pánu, že nás neopouští a prostřednictvím očistného ohně trpělivého odkrývání pravdy připravuje pro svou církev čas nové duchovní svěžesti a přitažlivé krásy. Taky se nezapomínejme modlit za všechny kněze, bohoslovce a misionáře, neboť je známo, že nepřítel soustředí právě na ně svoji úskočnou pozornost. Postní dobu přípravy na Velikonoce prožijme každý na svém místě s pohledem upřeným k Ukřižovanému. A v neposlední řadě se horlivě snažme o takový život své rodiny a farnosti, který bude hodný jména „křesťan“.

Žehná vám otec Tomáš   

KE STAŽENÍ: Kaštánek 1/2022

Co míníme podniknout?

Milí bratři a sestry, 

vánoční Kaštánek vám místo obvyklých očekávaných událostí nabízí na poslední stránce dlouhodobý výhled do pastoračního plánování naší farnosti. Za poslední roky jsme si už zvykli, že kvůli pandemii může být nakonec všechno jinak, ale zároveň je nezbytné, abychom se nevzdávali a nějaký rozumně promyšlený plán do osobního i společného života měli. Mnohokrát se nám to už v těchto složitých měsících vyplatilo. Na druhou stranu pro křesťany přece nemůže být ničím převratně novým, když vidí, že „člověk míní a Pán Bůh mění.“ Jestliže nad nutností měnit plány podle aktuální situace naříkáme a ztrácíme chuť pokojně a pokorně plánovat dál, zařadili jsme na své cestě k duchovní zralosti zpátečku. Budeme-li naopak chtít této zralosti skutečně dosáhnout, bude nutné vnitřní hodnotu zříkání se vlastních představ a přání nejen pochopit a připustit, ale po vzoru Pána Ježíše přímo obejmout. Při pohledu do betléma si o tom nechme tiše vyprávět od Panny Marie a jejího svatého manžela Josefa. Vědí o tom opravdu hodně.

Slavná kniha Následování Krista od Tomáše Kempenského jde ještě o něco dál, když říká: „Jestliže je tvé mínění dobré, a přece se jej pro Boha“ – a tedy z lásky k druhé osobě – „dokážeš vzdát, více tím získáš.“ V poslední době bohužel často jednáme opačně. Mezi lidmi viditelně roste nervozita a snahy některých skupin o agresivní prosazování vlastního mínění povýšeného na vrchol veškeré pravdy. Nedávno se to ukázalo například v diskuzi, kterou rozproudily výzvy církevních představitelů u nás i ve světě na podporu očkování proti covidu. Proč se ale biskupové nebo papež vahou své duchovní a morální autority vůbec pouštějí na tento tenký led? Zajímavý pohled přináší uvnitř listu MUDr. Lenka Vaverová SSpS, lékařka na interně a řeholní sestra v jedné osobě. S její zkušeností jistě můžeme souhlasit i nesouhlasit, ale nemůžeme ji popřít. Základem smysluplného dialogu musí vždycky zůstat poctivé naslouchání druhému. Prosím vás, nedopusťme, abychom se kvůli rozdílnému mínění na tu či onu věc přestali mít rádi. Čí by to vlastně bylo vítězství?         

Tvořivý přístup k přijímání nenadálých změn jsme ve farnosti uplatnili ve vztahu k ručně vyrobeným dárkům, které byly připraveny pro zrušený „dobrostánek“ na obecním jarmarku v Rokytnici. Hvězdy z korálků se vesele „posadily“ na originální přáníčka z barevného papíru. K nim se do krabice přidaly voňavé bylinky ve stylových látkových pytlících, dekorativní perníčky a figurky, roztomilé lodičky z ořechových skořápek a další drobné dárečky. Místo na jarmark vše zamířilo do blízkých nemocnic jako poděkování lékařům a sestrám za jejich obětavou práci. Doufám, že se jich tento vzkaz dotkne a přinese jim do tváří ukrytých pod respirátorem skutečnou vánoční radost.

Požehnané slavení příchodu Spasitele pro svět
vám přeje otec Tomáš

KE STAŽENÍ:
Kaštánek 6/2021