Archiv pro rubriku: Vychází nový Kaštánek

Jak chutná víra?

Milí čtenáři, kdo z rodičů, kteří mají zájem o křesťanskou výchovu dětí školního věku, ještě neřešil jejich přihlášku do náboženství, ať si ji co nejdřív vyzvedne u pana faráře, ve škole nebo na internetu. Spolu s vámi, ostatními učiteli a katechety doufám, že se za pár týdnů nebude opakovat dramatický scénář z loňska. Začátkem září si nejen s dětmi rád povídám o zážitcích z prázdnin. Je třeba děkovat Bohu, že navzdory nepříjemnostem – spojenými s pokračováním stavu pandemické pohotovosti – bylo možno v létě podniknout rodinné dovolené, tradiční i netradiční poutě, sklidit úrodu na polích, vydat se na tábory a kratší výlety, poslat úctyhodnou částku na pomoc obyvatelům obcí postižených tornádem, uspořádat vydařené farní slavnosti, po očku sledovat olympiádu, pokročit v práci na opravě kostela v Citově apod. Osobně si uchovávám zvláště cenou vzpomínku na 25. ročník křesťanského tábora s Edenem, kterého se v srpnu zúčastnilo 40 dětí z okolí, oslavu jubilea 800 let od zrození sv. Dominika pro nebe a na svou pozorovatelskou misi během dominikánských misií v Čelákovicích u Prahy. Účast na misiích člověku logicky položí otázku, jak stručně a výstižně přiblížit naši víru lidem stojícím mimo církev. Zajímal by mě váš názor, zda by se k tomu dalo použít následující zamyšlení původně určené pro děti na táboře.

Víru křesťanů si můžeš představit jako osvěžující zmrzlinu, která má celou řadu příchutí. První z nich je svoboda, protože ve víře jde přece o lásku a přátelství s Ježíšem. Bůh křesťanů nechce mít z lidí ani otroky, ani loutky. Snaž se proto Ježíše co nejlépe poznat, abys mu v dospělosti mohl/a svobodně odpovědět na otázku: Stojíš o moje přátelství?

Oblíbenou příchutí víry je radost ze života ve společenství. Kdo totiž opravdu věří, že nejkrásnější Boží jméno má podobu Trojice – Otce, Syna a Ducha Svatého, ten nikdy nezůstane osamělý. Jeho rodina se přijetím křtu duchovně rozrůstá téměř do nekonečna. Mysli na to, až se příště budeš modlit Otčenáš.

Někteří lidé se mylně domnívají, že křesťanská víra není určená pro ty, kdo chtějí své síly a čas věnovat vědecké práci. Čím více totiž vzdělaný člověk poznává obdivuhodné zákonitosti přírody, tím logičtější se mu jeví tvrzení Bible, že náš život, svět a vesmír nevznikly ani omylem, ani náhodou. K příchutím víry patří živý zájem o poznání pravdy a soulad s rozumem.

Vzácnou vlastností víry, kterou si můžeš vychutnat zvláště v náročnějších obdobích života, je její vztah k naději. Písmo svaté nám Boha představuje jako toho, který se vždycky zajímá o problémy svých dětí, naslouchá jejich modlitbě, dokáže potěšit a nabízí řešení i tam, kde by byl člověk jinak rychle v koncích. Kolikrát jsme to už zažili na vlastní kůži!

Při mši svaté se kněz u oltáře modlí s rukama pozdviženýma k nebi: „V tobě, Bože, žijeme, pohybujeme se a jsme, a láska, kterou nás každodenně naplňuješ, je v nás počátkem života věčného.“ Poslední výraznou příchutí víry, kterou si připomeneme, je činorodá láska k lidem i ke všemu ostatnímu, co Bůh stvořil. I ty se snaž žít způsobem bohatým na dobré skutky.

Žehná vám otec Tomáš

KE STAŽENÍ:
Kaštánek 4/2021

Na cestě s mladými

Milí čtenáři, mám upřímnou radost z toho, že se naše kostely po pandemii opět mohly stát místem společného uctívání Boha, pozorného naslouchání jeho slovu a bratrského společenství mezi lidmi jedné víry. Doufám, že nás současná krize posunula dál ve vnímání toho, na čem v životě skutečně záleží, pomohla k překonání nezralosti, podpořila ochotu víc se modlit a se všemi lidmi dobré vůle spolupracovat na utváření pokojné budoucnosti. Krásným znamením naděje jsou mezi námi mladé rodiny se šťastnými dětmi. Děkuji zejména těm rodičům, kteří svým dětem – případně vnoučatům – dopřávají autentickou křesťanskou výchovu, berou je s sebou do kostela na mši svatou, i když tam občas vyrušují, a přiměřeně jejich věku se jim snaží zprostředkovat radost evangelia. Děkuji také za důvěru, se kterou při tom využíváte službu katechetů i volnočasové aktivity společenství Eden. Křesťansky zaměřené tábory a víkendovky jsou totiž pro formování mladé duše stejně důležité jako rodinná četba Bible nebo náboženské vzdělávání ve škole či na faře. Vím, že kvalitní programy pro děti nepřipravuje pouze Eden, ale přesto bych vám chtěl po pěti letech farářování otcovsky připomenout, abychom své „rodinné stříbro“ – založené v Rokytnici před 25 lety – příliš snadno nepřehlíželi. Někteří z vás jsou vůči táborům obecně z různých důvodů skeptičtí, ale snad byste to s Edenem mohli aspoň zkusit. Věřím, že nebudete litovat. Ze svého dřívějšího působení ve skautském oddíle při farnosti Senice na Hané a Cholina si pamatuji, jak důležitý bývá pro děti prožitek táborového dobrodružství za přítomnosti známého kněze a desítek věřících kamarádů. Dny strávené na táboře často přinášejí duši víc užitku než měsíce výchovného působení v běžných podmínkách. A to už vůbec nemluvím o možnosti padnout do oka pracovitému ženichovi nebo šikovné nevěstě.

Když mladí chlapci a děvčata odrostou táborovým hrám, nebo se sami stávají pomocnými vedoucími, mají ideální věk pro zahájení přípravy na svátost křesťanské dospělosti – biřmování. Slovy papeže Jana Pavla II. si Matka církev uvědomuje, že musí být „angažována ve prospěch mládeže, toho, po čem touží a o co se zajímá, k čemu je otevřená a jaké má naděje, aby odpovídala na její očekávání a předávala jistotu, kterou je Kristus, pravdu, kterou je Kristus, lásku, kterou je Kristus…“ Na tuto společnou cestu kritického zkoumání a hlubšího objevování katolické víry se hned po prázdninách vydáme také v naší farnosti. Milí mladí přátelé, pokud vám už bylo aspoň 14 let, máte jedinečnou příležitost připravit se na mocné vylití Ducha Svatého do vašich srdcí. Nečekejte s přihláškou až na poslední chvíli. Místo toho raději pozvěte i své kamarády z blízkého okolí, kteří by jednou za 14 dní dokázali v sobotu dopoledne přijet do Brodku nebo do Rokytnice. Čekají nás společné katecheze, biblické hodiny i praktická škola modlitby a služby ve skupině inteligentních lidí, kteří se nebojí klást otázky a nacházet na ně odpovědi. Osobně doufám, že vaše nadšení bude inspirací pro věkem zralejší bratry a sestry, které Bůh pozve, aby se k nám přidali. Totéž platí pro případné zájemce o křest v dospělosti. Přesný harmonogram setkávání biřmovanců a katechumenů stanovíme společně na začátku září podle toho, jak nám to bude nejlépe vyhovovat. Také kvůli tomu je důležité, abyste se přihlásili s určitým předstihem.

Poselství, kterým se církev obrací na všechny hledače Boha – mladé i dříve narozené, bychom mohli shrnout následovně: „Přijměte Krista! Přijměte ho jako krále svého života! Je to král, který přišel, aby přinesl spásu! Bez něj není skutečný mír a neexistuje pravé vnitřní smíření ani pravé smíření s ostatními lidmi! Bez jeho království také společnost ztrácí svou lidskou tvář. Bez Kristova království mizí veškeré pravé bratrství a každá autentická blízkost tomu, kdo trpí.“

Žehná vám otec Tomáš

KE STAŽENÍ:
Kaštánek 3/2021

Poklady stáří

Milí čtenáři, je to už hodně dlouho, co jsem jako kaplan valašskoklobúcký vyrazil se svými rodiči zimní krajinou bohatou na sníh běžkovat. Při řeči došlo i na vážná témata. Tatínkovi, který si postěžoval na přibývající léta a stesk po učitelské profesi, jsem předložil sportovní podobenství. Pobyt člověka na zemi se dá při troše fantazie přirovnat k hokejovému zápasu. Jako se hokej hraje na třetiny po dvaceti minutách, tak se náš život obvykle dělí na tři velká (podobně dlouhá) období: čas růstu a dospívání, zaměřený na studium a hledání vlastního místa na Zemi (cca 25-30 let), produktivní období před odchodem do důchodu, zaměřené na práci, rodinu a věrnost velkým závazkům (cca do 60) až nakonec, dá-li Pán, přijde stáří jako závěrečná etapa, zaměřená na předávání zkušeností, pokorné přijímání ztrát a intenzivní duchovní život. Každé z těchto období má své vlastní priority a význam, ale celkové hodnocení života – stejně jako při hokeji – velmi často závisí na úsilí vynaloženém v posledních minutách, dnech a letech. Mám za to, že závěrečná „třetina“ života je svým způsobem nejdůležitější. Důchodový věk člověka není určen k pěstování nostalgie vůči pohádce mládí, kterou nenávratně odvál čas, ani k dohánění toho, co jsme na světě nestihli užít kvůli práci a výchově dětí. Aktivně prožívané stáří by spíš mělo být časem zvědavého vyhlížení cílové pásky, radosti z dosažení průběžných výsledků a sbírání sil pro velké finále.

Na cestě životem jdou mladí a staří vedle sebe a navzájem se potřebují. Slovníkem papeže Františka nám církev připomíná, že „jedině díky staré generaci mohou mladí lidé objevit své kořeny a jedině díky mladým mohou staří lidé znovu snít.“ Ani v odlišných podmínkách dnešní doby bychom neměli ztratit cit pro hodnotu mezigeneračního soužití, které ještě nedávno patřilo v našich krajích k normálu. Každý grunt na vsi míval výměnek, nebo aspoň nějakou vedlejší světničku, aby mohli staří rodiče žít a dožít mezi svými. Vědomé rozhodnutí zůstat stárnoucím členům rodiny nablízku – i za cenu určitých osobních obětí – není důležité jen pro jednu stranu. Reálná blízkost stařečků a stařenek se totiž až na výjimky blahodárně projevuje tím, že do atmosféry našich životů přirozeně vnáší vzácné koření hlubší solidarity a lidskosti. Cenné je také svědectví, které nám mohou všichni senioři nabídnout ve své křehkosti. Stáří lze totiž chápat v duchovním horizontu jako věk příhodný pro spolehnutí se na Boha. Když slábne tělo, paměť i jiné schopnosti, ukazuje se reálná závislost člověka na Bohu, a ten se tak stává pro všechny kolem sebe jakýmsi zrcadlem volajícím k modlitbě. Být nablízku prarodičům velmi často znamená spojit své síly s láskou církve, která díky zkušenosti Velikonoc umí smysluplně doprovázet lidi až na samotný práh smrti. Přitom je důležité vědět, že „člověk, který stárne, se neblíží ke konci, nýbrž k tajemství věčnosti. Aby mu porozuměl, potřebuje se přiblížit Bohu a žít ve vztahu s Ním.“ (papež František)

Farní den v Císařově 2019

Co platí v rodině, dá se vztáhnout i na společnost jako celek. Ruku v ruce s tím, jak bude vzhledem k demografickému vývoji a pokroku medicíny průměrný věk obyvatel narůstat, neměli bychom jen rozšiřovat kapacity specializovaných pobytových zařízení, kde se staří lidé často cítí opuštění, smutní a v podstatě zbyteční. Spíše se učme opravdově doceňovat poklady stáří a hledejme cesty k zajištění asistenční kontinuity mezi vlastní domácností seniorů a externími službami bez dramatických zlomů (domácí zdravotní péče). Věnujme čas naslouchání příběhům, které uchovala paměť našich sousedů – jejichž tváře ozdobil čas vráskami a stříbrem ve vlasech – dokud nám je mohou vyprávět.

Žehná vám otec Tomáš

KE STAŽENÍ:
Kaštánek 2/2021