Archiv autora: Didymos

Přezdívka Didymos patří otci Tomášovi, duchovnímu správci naší farní rodiny.

Kdo je náš farník?

Milí čtenáři, každá správná farnost má tvořit duchovní rodinu zhusta propojenou sítí reálných vztahů založených na společné víře, sdíleném domově a upřímném zájmu o život bratří a sester. Po obnovení normálního slavení bohoslužeb (31. 5.) si opakovaně kladu otázku, kdo z našeho společenství není při nedělní mši svaté k vidění, abych se ho zeptal, jak se mu daří a případně mu pomohl překonat překážky v účasti na liturgii a svátostech. Budu velmi rád, když mi v této snaze podle svých možností pomůžete. Vycházím z předpokladu, že naším farníkem je každý pokřtěný katolík (příp. katechumen) žijící na území přifařených obcí nebo alespoň dojíždějící do některého z našich kostelů, který se doma modlí Otčenáš a tím se aktivně hlásí ke Kristově církvi.

Většina farníků patří do tzv. kategorie viditelných, s nimiž se běžně potkáváme v kostele. Do druhé – zvláště delikátní – kategorie tzv. neviditelných farníků řadím věřící, kteří (1) ve svém zaměstnání často pracují o víkendech, (2) pečují o velmi malé děti nebo seniory, od kterých se nelze hnout, (3) hodně cestují, nebo se dokonce dočasně přestěhovali kvůli studiu, účasti na vojenské misi, dojíždění za prací apod. Další skupinu „neviditelných“ farníků tvoří (4) věřící vysokého věku, pro které je osobní účast na bohoslužbě už příliš namáhavá nebo dokonce nereálná, např. z hlediska nedostupných záchodů. Podobně jsou na tom všichni (5) ostatní nemocní, příp. věřící izolovaní v karanténě, pracovní neschopnosti nebo dlouhodobé rekonvalescenci. Některým farníkům brání v častější účasti na životě církve (6) chybějící podpora a pochopení rodiny nebo (7) potřebují odvoz a nevědí, komu by si o něj řekli. Jinou skupinu, která mě v této souvislosti napadá, tvoří (8) lidé, kteří z různých důvodů nenašli cestu do kostela ve své vlastní obci, ačkoliv jinde na mši svaté rádi zůstanou. V neposlední řadě máme mezi sebou „neviditelné“ věřící, kteří jsou sice fyzicky v plné síle, ale postihla je taková (9) duchovní malátnost, že momentálně nedokážou v neděli vstát nebo se kvůli bohoslužbě zříkat světských radovánek, sportovních zápasů, soutěží, výletů apod. A konečně jsou tady také (10) děti a mládež z nepraktikujících rodin – tito pokřtění chlapci a děvčata sice ve škole chodí (nebo dříve chodili) do náboženství, ale liturgické slavení a společná modlitba církve v kostele má pro ně příchuť čehosi legendárního.

Milí farníci, pokud zjistíte, že jste se vy sami – nebo někdo z vašich blízkých – dostali do některé z popisovaných kategorií „neviditelnosti“, buďte si jisti, že na vás naše církevní společenství u oltáře nezapomíná. Budu velmi rád, pokud nám o sobě dáte vědět, abychom úplně neztratili kontakt. Příkladem dobré praxe může být v tomto ohledu náš bývalý ministrant Dominik, který se během Erasmu v Holandsku dělil emailem s farností o své postřehy a zážitky ze studií. Nebo paní Marie z Rokytnice, která je sice už několik měsíců hospitalizovaná v Hradci Králové, ale průběžně udržuje ve farnosti telefonický kontakt s několika přáteli a prosí je o modlitbu.

Vraťme se ale ještě chvíli na začátek tohoto zamyšlení. O všech našich farnících – viditelných i neviditelných – platí, že byli pokřtění v katolické církvi a modlí se Otčenáš. Svatý biskup a mučedník Cyprián († 258) si všímá sjednocující role modlitby Páně těmito slovy: „Učitel pokoje a Pán jednoty (Ježíš) především nechtěl, abychom se modlili každý sám a soukromě, jako bychom prosili jen za sebe. Neříkáme: Otče můj, jenž jsi na nebesích, ani Chléb můj dej mi dnes. A nikdo nežádá za odpuštění jen pro sebe, ani neprosí, aby jen on nebyl uváděn do pokušení a byl zbaven od zlého. Naše modlitba je veřejná a společná, a když se modlíme, nemodlíme se za jednotlivce, ale za všechen Boží lid, protože všichni tvoříme jednotu.“ 

Žehná vám otec Tomáš

KE STAŽENÍ:
Kaštánek 3/2020