S příchodem listopadu se rychle zkracuje doba, kdy přes den svítí slunce. Blíží se zima, přibývá tmy. Do tmy vstáváme, za tmy usínáme. Brzy se budeme za tmy vracet i z práce a ze školy. Běh přírody nás tak připravuje na dobu, kdy budeme za tmy chodit do kostela a nad křehkým světlem adventního věnce prožívat naději – naději na nový příchod Boží lásky do našeho světa. Tma v přírodě i v životě lidí je zvláštním stavem nouze. Vzniká všude tam, kam se světlo nedostane. To znamená, že tma vlastně není nic jiného než zakoušeným nedostatkem. Sama o sobě je toužebným voláním po světle… po životě… po nových barvách… po Bohu. Protiklad světla a tmy v sobě nese silné duchovní poselství, kterému mohou rozumět lidé všech národů. Ne všichni ale zároveň vědí, kde najít ono vytoužené světlo pro svůj život. Pán Ježíš nám v evangeliu napovídá takto: „Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12) … „Dokud jsem na světě, jsem světlo světa“ (Jan 9,5). Tento příslib se stal inspirací pro tvůrce misijní placky, kterou věřící z naší farnosti dostali v kostelích na závěr letošního měsíce října. V zářivě bílém poli obklopeném barevnými paprsky stojí anglicky psaný citát od C. S. Lewise, který by se dal přeložit takto: „Věřím v Krista, jako věřím ve slunce: ne proto, že ho mohu vidět, ale proto, že (v jeho světle) vidím všechno ostatní.“ Až tedy potkáte člověka s touto misijní plackou na šatech nebo na batohu, můžete s ním dát řeč o víře v Ježíše, ke které se hlásí a díky níž dostal jeho život novou barevnost a krásu.

Pokračování textu Vytoužené světlo →