Archiv pro rubriku: Slovo faráře

Může se náš pan farář stát dominikánem?

Na takto položenou otázku existuje jednoduchá odpověď: «Už se stalo». Následující řádky spolu se dvěma video-pozdravy od hrobu zakladatele řádu ukazují, že nejsem sám. 

V Boloni jsme natáčeli před rokem během mezinárodního setkání kněží konaného v rámci oslav 800. výročí založení řádu dominikánů (1216). Reprezentanti našich místních sdružení z různých koutů světa se sjeli do Říma, aby se navzájem podělili o zkušenosti a několik dní se zabývali studiem pravidel života (řehole) určené pro kněze, biskupy a jáhny, kteří se přidružují k dominikánům, aniž by přitom opouštěli své místo v domovských diecézích. Tato duchovní cesta má úctyhodnou tradici v tzv. třetím řádu. Mezi známé dominikánské terciáře v dějinách patří např. svatý kněz a propagátor mariánské úcty Ludvík Maria Grignion z Montfortu (†1716), arcibiskup olomoucký Lev kardinál Skrbenský z Hříště (†1938), statečný papež Pius XII. (†1958), nebo Boží služebník a někdejší arcibiskup pražský Josef kardinál Beran (†1969). Domnívám se, že kazatelské charisma sv. Dominika a bohatství spirituality jeho řádu bude i ve třetím tisíciletí pomáhat duchovním pastýřům k lepšímu naplňování jejich poslání. A nejen to. Generální představený dominikánů otevřeně hovoří o potřebě vzájemného obohacování světa řeholního a diecézního ve službě budování Božího království. Jako hlavní celebrant zahajovací mše svaté přivítal delegáty římského setkání těmito slovy: «Pro naši komunitu je velkou radostí, že zde můžeme přijmout reprezentanty kněžských sdružení sv. Dominika. S nimi vstupují do řádu místní církve ze všech koutů světa».

Většina dominikánských terciářů mezi kněžími, biskupy a jáhny dnes žije na Filipínách. Může nás těšit, že kromě této asijské „velmoci“ se o novodobou podporu dominikánského povolání diecézních bratří řád nejdéle snaží ve Francii a v České republice. Povzbudivé svědectví o rostoucím zájmu neřeholních kněží o přijetí mezi dominikány podal na římském setkání bratr Thomas McDermott OP z amerického Chicaga: «Začali jsme se sedmi členy a od té chvíle rosteme. Po pěti měsících „postulátu“ jsme v únoru 2015 zahájili formální formační program („noviciát“ s „obláčkou“). Nyní, o rok později, požádalo pět ze sedmi kněží o závěrečný slib, zatímco dva zbývající si přáli více času a nadále se účastní na setkáních. Kromě nich zahájí [letos] svou formaci dva další. […] Na základě naslouchání členům bych řekl, že jejich motivace, proč se chtějí připojit ke sdružení, je dvojí: (1) touží po společenství, ke kterému by patřili a (2) jsou přitahováni dominikánským charismatem. Pokud jde o mě, vidím věci takto: Máme zde co do činění s diecézními kněžími, kteří se vyznačují duchem modlitby, horlí pro spásu duší, mají lásku k Písmu Svatému, váží si studia a vyučování, přejí si sdělovat Boží slovo tím nejlepším možným způsobem, jsou přitahováni rodinnou atmosférou a cení si teologie sv. Tomáše Akvinského».

Jedním z vrcholů římského setkání byla mše svatá u sester dominikánek. Do rukou řádového představeného při ní složili svůj první a zároveň definitivní slib kněží-novicové ze tří různých kontinentů. Kdo z vás aspoň trochu rozumí angličtině, může si poslechnout svědectví jednoho z nich, otce Rona z Austrálie.

Pisatel těchto řádků, který byl v říjnu 2015 přijat do počáteční formace v české dominikánské provincii, děkuje milosrdnému Bohu, že svůj definitivní slib terciáře bude moci složit na začátku června o svátku Letnic.

Jako svou skautskou a zároveň i dominikánskou přezdívku používám už delší dobu řecké jméno Didymos. Našli byste ho na stránkách Bible tam, kde evangelista Jan mluví o mém křestním patronovi (srov. Jan 20,24). Na římském setkání diecézních dominikánů jsme se nasmáli, když mi otec Ron ukazoval fotografii svého čtyřnohého přítele, kterému dal stejné jméno.

V našem farním kostele se lidé po mši svaté rádi modlí za svého faráře. Obvykle se k nim přidávám následujícími slovy:

«Pane, smiluj se nad svým lidem. Daruj mu pastýře podle svého Srdce a podle ducha svého služebníka Dominika: pastýře misijně horlivé a oddané službě slova; pastýře věrné Církvi se smyslem pro společenství; pastýře opřené o kontemplativní modlitbu a neustálé studium; pastýře navenek i uvnitř radostně chudé a závislé pouze na Bohu; pastýře vynikající důvěrou k matce Marii a spolu s Ní vyzařující krásu čistoty».

P. Tomáš Didymos Klíč

Slib 3OP 2017 – oznámení

Otcové, věnujte se dětem i manželce

Jakou máte představu o muži, který byl hlavou nazaretské rodiny?
Co se vám vybavuje?

Snad nějaký obraz, nebo nějaká vlastnost….    Jistě byl pracovitý, mnoho toho nenamluvil a také vynikal vnímavostí pro Boží vedení. V Nazaretu, v Betlémě i v Egyptě „udělal (Josef) tak, jak mu anděl Páně přikázal.“ Byl to muž činu – upřímně věřící. Byl schopen podřídit vlastní plány požadavkům Boží prozřetelnosti. Pro jeho zbožnost a dobrosrdečnost ho Písmo nazývá spravedlivým.

Co ještě bychom řekli o tomto mladém muži? Živil jako tesař. Určitě nebyl bohatý, ale přesto byl šťastný. Našel totiž dívku, do které se zamiloval a ona se stala jeho nevěstou. Jmenuje se Maria.

Svatba Josefa a Marie není zachycena v Písmu svatém, ale přesto víme ze židovských zvyklostí, že proběhla ve dvou fázích. Uzavření manželství trvalo několik dní, po kterých zůstala nevěsta ještě několik měsíců u rodičů. Josef se vrátil ke své práci a s radostí připravoval den, kdy vezme svou ženu k sobě a jejich manželství se dovrší. Tak se nám objasňuje věta, kterou řekl anděl ve snu Josefovi: „Neboj se vzít k sobě svou manželku.“

Dříve než Bůh poslal svého anděla do Nazareta, byli Josef s Marií už před zákonem manželé, ačkoli spolu ještě nebydleli. Právě tento zvláštní okamžik vyvolil Bůh, aby Marii i Josefovi odhalil svůj neslýchaný záměr. Byly to pro oba těžké dny, které vyzkoušely jejich víru a vzájemnou důvěru. Je štěstí, když se manželé ve chvíli zkoušky dokážou opřít o Boha. Boží posel oslovil při zvěstování Pannu Marii i Josefa stejně: „Neboj se!“

Neboj se, Maria. … Počneš a porodíš syna. … Moc Nejvyššího tě zastíní. Neboj se, Josefe. … Dítě, které tvá žena počala je z Ducha svatého. … Dáš mu jméno Ježíš.

Bůh tedy ve svém plánu spásy nebourá manželskou lásku Marie a Josefa. On s ní naopak počítá, očišťuje ji a pozvedá. Marie se stala matkou Božího Syna. Přitom zůstala pannou a manželkou Josefovou. I na Josefa jistě sestoupil Duch svatý, aby prohloubil jeho lásku k Marii. Když totiž Bůh někoho k něčemu zve, dává mu i sílu obstát. Josef pochopil a přilnul ke své ženě větší láskou, než jaké by byl schopen čistě lidskými silami, zřekl se nároku na vlastní děti a vůči jejímu synu se stal otcem. Když mu dal podle slov anděla jméno Ježíš, uplatnil vůči němu poprvé autoritu otce. Tak tomu bylo až do Josefovy smrti, takže sousedé v Nazaretu znali Ježíše prostě jako „syna tesaře“. Nemusíme se bát nazývat Josefa otcem Ježíšovým, ačkoliv víme, jak to bylo s jeho narozením. Sama Panna Maria mu přece řekla ve dvanácti letech: „Tvůj otec a já jsme tě s bolestí hledali…“. Není snadné přiblížit se tajemství domova, ve kterém žil Boží syn. Jisté je, že Ježíš byl záměrně poslán do úplné lidské rodiny.

Toto je, bratři a sestry, naléhavé poselství pro naši dobu. Bůh žehná lásce muže a ženy, kteří uzavírají manželství a povolává je ke spolupráci na svém díle. Chce, aby děti, které přijdou na svět, vyrůstali ve zdravé a úplné rodině.

Otcovství svatého Josefa se konkrétně projevilo tím, že ze svého života udělal službu ve prospěch tajemství Vtělení Božího Syna; dále tím, že využíval svou zákonnou autoritu nad svatou rodinou, aby jí cele daroval sebe sama, svůj život a svou práci; a nakonec také tím, že svou lidskou touhu po lásce proměnil v nadlidské obětování všech svých sil pro Mesiáše, který se narodil v jeho domě. Když po letech láskyplného nasazení Josef v tom domě umíral, měl u sebe Pannu Marii i Ježíše. Jistě cítil s dojetím, že dobrý Bůh jeho život neochudil, ale podivuhodně obdaroval.

Svatý Josef, ke kterému se naše církev tak ráda modlí, je vzorem pro muže, zvláště pro manžely a otce rodin. Svět potřebuje muže, kteří mají odvahu být otci. Otec v rodině se musí naučit respektovat spravedlivou svobodu a zároveň být schopen usměrňovat, vysvětlovat, jít příkladem. Otec je trpělivý. Má své nároky. Zná své limity. Čím méně je možné vyžadovat od rostoucích dětí poslušnost, tím více je třeba prosit nebeského Otce, aby jim poslal do cesty jiné lidi, kteří jim ukáží správný směr.

Děti vnímají lásku rodičů podle toho, jestli na ně mají čas. Otcové, snažte se podle příkladu svatého Josefa děti s láskou učit věcem užitečným pro život. Věnujte se jim i manželce. Oni vás potřebují. Potřebují váš čas a vaši lásku. Bůh vám dej sílu.

Zdroj: kázání ze slavnosti sv. Josefa 2017