Milí přátelé, rád bych se s vámi podělil o pár dojmů z nedávno skončeného kontinentálního synodálního setkání v Praze (5. – 12. 2.). Budu se snažit psát další řádky velmi otevřeně, ale přitom – doufám – nikoliv neobjektivně. Předem se omlouvám za délku následujícího textu, ale považuji za potřebné vám vše sdělit. Když jsem se asi před půl rokem dozvěděl, že bych měl být jedním z delegátů, snažil jsem se tohoto úkolu zříct a předat jej jinému člověku, který není knězem a má v církvi jiné místo (mimo jiné proto, aby někteří kritici neříkali, že to zůstalo „věcí kněží“, ale zejména pro to, aby byl viditelný někdo jiný). Po několika mých připomínkách mi bylo řečeno, že už je tak rozhodnuto a ať to prostě přijmu. Nebudu zamlčovat, že jsem se po těchto peripetiích na toto setkání přeci jen začal těšit: kvůli ničemu jinému než kvůli tomu, že – asi všichni – si uvědomujeme, že pro katolickou církev se otevírá možnost nové doby, nové komunikace Kristova evangelia a vlastního života jako společenství církve k lidem naší současnosti.
Piero Coda, jeden z excelentních italských teologů, který se v současnosti věnuje teologii synodality, řekl před pár měsíci, že Synoda o synodalitě je „největší událostí katolické církve od II. vatikánského koncilu“. Myslím, že každému z nás je hloubka tohoto tvrzení měsíc po měsíci jasnější. Včerejší ukončení a schválení závěrečného dokumentu v Praze mi to jen potvrzuje. Já osobně bych přidal (doufám, že ne úplně „naivně“, ale že to mohu říct po letech věnování se studiu II. vatikánského koncilu, jeho ekleziologii a procesu aktualizace/zbrzdění koncilních rozhodnutí v posledních desetiletích) že se konečně II. vatikánský koncil začíná uskutečňovat a to zejména v 1) jeho pohledu na všeobecné kněžství věřících, 2) otázce ekumenismu – katolicity (tj. jednoty církve v její rozmanitosti), 3) otázce vztahu církve a současného člověka/kultury. Všechny tyto prvky byly (teoreticky) nastíněny II. vatikánským koncilem, bohužel jejich praktické důsledky se úplně nedočkaly světla světa.
Pracovní část setkání v Praze trvala od pondělí do čtvrtečního poledne. Od pondělí do středy byl rytmus práce následovný: probíhaly části věnované přednesu národních podnětů ze stran delegátů a část věnovaná „jazykovým skupinám“. Tyto jazykové skupiny se organizátoři snažili vytvořit tak, aby se v žádné skupince nesetkali dva delegáti ze stejného národa. V naší skupince byli dvě řeholnice, jeden člen komunity Taizé, jeden kardinál, jeden biskup, jeden kněz, zástupce organizace Justice and Peace, lidé se zkušeností s prací s mladými atd. Již druhý den se vytvořila docela příjemná atmosféra sdílení. Nicméně – a to mi bylo líto – závěry naší skupinky zůstaly poněkud obecné, i když jsme byli předposlední den jednání nabádání k tomu, abychom konkretizovali a vyčíslili jasné priority… Při prezentaci dalších jazykových skupinek na tom některé byly podobně.
V průběhu minulých dnů bylo při jednáních znát – ať přiznaně nebo ne – napětí mezi západní a východní Evropou v jistých otázkách. Všichni se ale shodují na tom, že katolická církev potřebuje inovovat slovník jakým promlouvá a také způsob jakým používá autoritu (a co to vlastně znamená a kdo je nositelem autority).
Osobně to vnímám následovně:
Jsme zhruba 100-80 let od doby, kdy v katolické církvi ve Francii a v Německu vznikl myšlenkový proud, kterému (cca ve 40. a 50. letech 20. století) byl dán název (tehdy velmi výsměšný) nouvelle théologie. Jeho zastánci byli tehdy označování za inovátory a modernisty a to až do začátku II. vatikánského koncilu, kdy se tito – mnozí církví oficiálně odmítnutí – myslitelé stali důležitými představiteli a přispěvateli textů II. vatikánského koncilu (patřili tam taková jména, jak jsou např. Joseph Ratzinger, Henri de Lubac, Yves Congar… lidé, kteří jsou dnes vnímáni za velké MYSLITELE KATOLICISMU, i když tehdy byli vnímáni za „odpadlíky“). Říkám si, že v současných letech možná prožíváme to samé… jako lidé rádi vidíme jen „teď“ a zapomínáme na historické souvislosti… ale přeci jen: není právě tato zkušenost nouvelle théologie čímsi, co nám ukazuje, že pravdivou reakcí na otázky dnešního světa není „zablokování se“, ale hledání cest, jak vyjádřit víru – naprosto radikální vrhnutí se do Kristovy náruče – dnešními slovy a jak ji dnešním způsobem žít?
Přeji vám všem požehnané dny
P. Josef Mikulášek, delegát za ČR
Jak zřejmě všichni víme, dnes je tomu 10 let, co byl zvolen 266. římským biskupem, a tím i papežem, Jorge Mario Bergoglio, který si zvolil jméno František. Pastýřská služba papeže Františka se vyznačuje mnoha „prvenstvími“: Po dlouhých staletích je prvním papežem mimoevropského původu; je prvním papežem z jezuitského řádu, jako první si zvolil jméno po sv. Františku z Assisi. Ale je také prvním, kdo nepatřil, narozdíl od jeho předchůdců, ke koncilním otcům anebo poradcům na II. vatikánském koncilu. Dalo by se tak říct, že papež František je „synem“ II. vatikánského koncilu, nikoliv jeho „otcem“. Toto bývá ve světě katolické církve zdůrazňováno jako výrazný důvod jeho „svěžesti“ v přístupu k II. vatikánskému koncilu. Svěžesti, kterou uplatňuje jako ten, kdo „uskutečňuje“ II. vatikánský koncil zejména s ohledem na jeho pojetí církve (Boží lid: všichni pokřtění) a také s důrazem na poslání církve (Církev: znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva). Rádi vás odkazujeme na dokument, dostupný v archivu ČT: zde. S pontifikátem papeže Františka bylo do církve vneseno více radosti, více naslouchání, více prostoru pro každého člověka. Je tím, kdo se snaží tvořit blízkost, protože sama od sebe se v našich vztazích tvoří pouze vzdálenost.
